Výlet do Kutné Hory

V uterý jsem se s Kanaďanem vypravila do Kutné Hory. Bála jsem se, že se na Hlaváku nenajdeme včas a ujede nám vlak, ale kupodivu jsme se našli doslova ihned. Naopak koupě jízdenek - u které jsem předpokádala hladký průběh - se trošku zkomplikovala. Nemohli jsme najít pokladny. Ano, je to hanba, rodilý Pražák a neví, kde koupit lístky! Omluvou mi budiž to, že Hlavák kompletně předělávají a nevědomá nejsem jenom já :-D.

Zapadli jsme do volného kupé. Donny pozoroval okolí, já si cestu krátila čtením jeho průvodce - na to, že autorem knihy je Američan, to víceméně odpovídalo. Nějaké historické nepřesnosti jsem objevila, ale furt lepší než Lonely Planet: Prague, který se mi dostal kdysi do ruky. Tam jsem se dočetla, jakožto o běžném a pravidelném jevu, o střílení v pražských ulicích. Chudák turista musel po přečtění nabýt dojmu, že na něj z každého rohu vylétnou kulky.

Po příjezdu do stanice Kutná Hora hl. n. jsme se vydali ke Kostnici. Pro mě nutná obět na cestě do centra, do Galerie Středočeského kraje. Všechny lákadla Kutné Hory jsem měla tu čest navštívit kdysi se základkou, takže se mi do Kostnice nebo do Chrámu sv. Barbory moc nechtělo. Ale aspoň jsem si hezky zavzpomínala, třeba na místo, kde jsme my holky čůraly (pamatuju si, že jsem ho hledaly pěkně dlouho, protože jsme nechtěly, aby nám kluci vykoukali prdelky, natož frndy :-) ).


V živé paměti mám tu dlouho cestu do centra - vidím to jako dnes, jak jsme se jako malí školáci ve vedru lopotili od Kostnice k chrámu sv. Barbory - proto jsem byla ráda, když jsem chytli vlak do města. Jako bonus nás pan průvodčí nechal jet zadarmo. Protože jsem orientačně zdatná, nabrala jsem správný směr a brzy jsme dorazili na hlavní náměstí. Cestou jsem si dala první letošní točenou zmrzku a Donny koupil pro svoji girlfriend perníkové srdce.

V dohledu chrám sv. Barbory, ale Donny měl hlad. Nedalo se nic dělat, museli jsme se jít najíst. V zapadlé uličce jsme natrefili na restauraci V Ruthardce. Trošku mě zaskočilo, že jsme v restauraci byli jediní - většinou to nevěstí nic dobrého - ale všechno bylo fajn. Nejvíc se mi líbila lokalita - ukrytá zahrádka a výhled na kostel sv. Jakuba, Chrám sv. Barbory.


Dalším plusem restaurace byla točená kofola, ta v tom vedru bodla. Personál byl vstřícný a měl pochopení pro zvláštní přání Donnyho (narozdíl ode mě). Donny si totiž objednal k sekané bramboráky. Vyvracela jsem mu to horem dolem, říkala jsem mu, že to je prapodivná kombinace, že mnohem lepší by byly obyčejné brambory, ale marně. Dokonce se ná nás utrhnul, proč si kurva nemůže dát ty bramboráky! Tak jsme se s číšníkem na sebe podívali a vyměnili si pohledy, které říkaly, když to ten cizinec mermomocí chce, tak mu to dáme, ať si to vyžere. Jeho blbost, my jsme ho varovali. Po ochutnání Donny uznal, že je to fakt divný a dojedl jen sekanou. Já si pošmákla na Obalované brokolici s opečeným bramborem. Ceny příjemné (rozumějte ne pražské).

Po obědě jsme konečně dorazili do GASKu. Už dlouho mě žádná galerie tak nenadchla. Galerie je výborně koncipovaná, skvěle architekonicky řešená, moderní. Prostory jezuitské koleje byly dobrou volbou. GASK by rozhodně obstál i v mezinárodním měřítku.

V první patře najdete stálou expozici s výběrem ze sedmi tisíc sbírkových předmětů středočeské galerie. Výstava ukazuje, jak se v průběhu historie měnila akviziční politika galerie. Vystavované kusy tak netvoří samé taháky (nejlepší kousky), ale své místo si tu našlo i normalizační umění. Jak se měnilo společenské klima, měnily se i preferenci v oblasti nákupu uměleckých děl. Výstava je členěná do tří specifických celků - šedesátá léta, období normalizace a doba po roce 1989.

Druhé patro patří krátkodobých expozicím. Najdete tu výtavu Emila Filly. Nečekejte jeho obrazy, jde "pouze" o jeho archiv. Ze stropů tu visí stovky kartonů, na které si Filla lepil fotografie, reprodukce, výstřižky tisku spojené nejen s jeho vlastní tvorbou, ale i s tvorbou jiných autorů (např. Picasso).


Ve druhém patře je ještě k vidění Iluminace (do 8/8/2010) - kterou středočeský hejtman Rath vydražil v Sotheby´s za 510 000 liber - a výstava Kontakt.

Iluminace aspoň na pohledu

Kontakt, nebo-li sbírka skupiny Erste Bank, mě minula. Nejsem příznivcem konceptuálního a performativního umění. V tomhle jsem konzervativní a tohle pseudo umění mě moc nebere. Na pohled mě zaujaly jen dvě díla - Kazimír Malevič: Poslední futuristická výstava a plakát Bosnian Girl od Šejly Kamerić.

Graffiti napsal neznámý holandský voják na stěnu kasáren v Srebrenici 1994/1995

Po přečtení doprovodného textu jsem musela uznat, že Černý spis od Sanjy Iveković a Kontakt od Jiřího Kovandy jsou chytrá a vtipná díla. Na milost jsme vzala i Desaturovanou hudbu od Milana Knížáka, ocenila jsem ho za zajímavý nápad (ale abychom si to ujasnili, jinak ho nemám ráda, toto je VÝJIMKA).

Po návštěvě GASKu jsme se vrhlli na posledni kutnohorský rest, chrám sv. Barbory. Donny udělal pár cvaků, a pak se vyrazilo na vlak do Prahy.

Byl to příjemně strávený den. Musím opouštět Prahu častěji.