Brrr, čeká nás 21 hodinová cesta do Prahy. To se zas nevyspím a budu celá rozlámaná. Eva slíbí, že příště už poletíme, že mě nebude přemlouvat, ať jedeme busem.
Cesta je to dlouhá a úmorná. Do Prahy přijíždíme druhý den brzy ráno. Řidič nám slíbil, že zastaví i na Zličíně. Super, nepojedu přes celou Prahu.
Dneska nás čeká návštěva katalánské sodovkárny Vichy a slavnostní oběd spojený s předáváním diplomů. Na oběd se všichni těšíme nejvíc, snad se konečně pořádně nadlábneme - jídlo v hotelu stojí za starou belu.
Autobus nás vyhodil před pěknými lázněmi. V zadní části lázeňského komplexu stojí sodovkárna, ve které by měla probíhat exkurze. Podnikem nás provázel moc fajn Španěl. Exkurze byla stručná a zajímavá - tak to má být. Jen tak pro zajímavost: voda nese jméno Vichy, stejně jako se jím chlubí francouzská společnost Vichy. V tom je ale kámen úrazu. Francouzská Vichy si pořídíla ochrannou známku pro zbytek Evropy, takže katalánská sodovkárna má smůlu a nemůže vyvážet do EU pod stejným jménem.
Čas slavnostního oběda. Mačkanici u švédských stolů vystřídal cinkot příborů. Všichni jedí a ani nedutají. Oběd byl vynikající. Tak dobré jídlo jsme nečekali. Po týdnu jsem se konečně pořádně najedla.
S plnými žaludky přebíráme španělské diplomy.
Odpoledne se jdeme naposledy vykoupat. Večer balíme a popíjíme sangrii.
Vlak mě vyhodí na Plaza de Catalunya. Pešky se vydávám ke Casa Batlló, abych si ho vyfotila za příznivého světla. Po pár cvacích mizím v utrobách metra. Nefungujeme jim turniket, ne a ne se dostat na druhou stranu. Musím ho přeskočit, naštěstí mě nikdo nepokáral. Vystoupím na Vallcarce. Následuji značky směr Parc Güell. Co mě pobavilo, k vrcholu (k parku) vedou eskalátory. Svezu se, aspoň si zkrátím ten dlouhý kopec.
Následujích několik hodin trávím v Güellově parku. Snažím se něco vyfotit bez turistů, ale musím rezignovat, všude se to hemží lidmi. Na Banc de Trencadís mě americký pár poprosí o vyfocení. Máme oba Canony, což se stane námětem hovoru. Můj L-kový objektiv vyvolal otázku, zda jsem profesionální fotograf. Bohužel jim to musím vyvrátit. Po pár cvacích mi poděkují za profesionální fotky, že je to pro ně čest se nechat mnou vyfotit. Hrozně mě to potěšilo. A kdo ví, třeba ty fotky budou mít jednou cenu zlata :) .
Začínám mít velký hlad. Procházím se ulicemi čtvrti Grácia a pokukuji po příjemné restauraci. Úzké uličky, na sebe navazující náměstíčka a to vše bez turistů. Malebná zákoutí. Nádhera. Do hospody, do které jsem zapadla, jsem z hostů suverénně nejmladší. Je to příjemná restaurace, kde se v době obědů nekouří. Super. Vybírám si z denního menu paellu. Za chvíli přiběhne čísník, že už není. Druhou volbou jsou calamares v omáčce. Jsou prvotřídní. Mňam. K jídlu automaticky dostávám pečivo, nápoj a dezert dle výběru. Mám chuť na třešně, ale radši to nebudu pokoušet, když jsem do sebe nalila celé pivo. Dávám si melón. Luxusně mi ho nakrájeli. Celá tahle paráda mě stála jenom 8 EUR.
Pešky dojdu až k La Sagrada Família. U vchodu se rozmýšlím, zda má cenu platit vstup do chrámu za 9 EUR. Ale pak jsem si řekla, že za zdokumentování stavby (pro budoucí generace :) ) mi to stojí. Návštěva se vyplatila. Hlavně stála výstava, která se nachází v suterénu chrámu, osvětlí symboliku skrytou v celé stavbě. Až potom jsem pochopila, jak moc je to vymakaná budova a musela jsem se na některé detaily podívat znova.
Jsem pěkně unavená, klíží se mi oči. Zavrhuji návštěvu Parc de Joan Miró a na Barcelona-sants nasedám do vlaku. Ve vlaku se hádá máma s dcerou o to, zda je jiná holčička fea či bonita.
Po večeři - kterou jsem jen tak tak stihla - jdeme oslavovat = popíjet na pláž. Zde jsem byli svědky krádeže. Přiběhla za námi jedna Ruska, zda jsem neviděli někoho s baťohem. Chvíli nechala svůj batoh bez dozoru a už ho neměla. Pitomost, navíc, když měla v batohu životně důležitý inzulín. Bohužel jsme nikoho neviděli. Měli jsme však podezření na chlápka, co si k nám přisednul a bojoval o naši pozornost. Mezitím, co jsem se ho snažily s Bárou zbavit, jeho komplic ukradl Rusce batoh. Kuba se ho vydal hledat. Za pár minut se vrátili s batohem, zloději ho ve spěchu pohodili a sebrali jen peníze. Inzulín i kreditku tam nechali. Kuba je hrdina. Smutné je, že Kubovi poslední den v Barceloně ukradli tašku s foťákem, doklady i penězi :( .
U Barcelona Head se naše cesty rozdělily. Holky mě opouští a já mířím do La Barceloneta. Cesta podél přístavu je moc přijemná. Užívám si to. Jsem pánem svého času, nemusím nikam spěchat a můžu se jen tak procházet podél pláže a sledovat "život". Poté, co minu Homenatge a la Barceloneta, se vydávám do uliček La Barcelonety.
Přes molo si to štráduju k Monument a Colom. Na začátku La Rambly koupím poslední pohled - pro Kubu s fotbalovým stadionem FC Barcelona, který mu zaručeně udělá radost - a vydávám se do postranních uliček. O čtvrti El Raval průvodce píše, že je domovem rostoucí přistěhovalecké komunity a stále ještě oblíbeným místem pro životní ztroskotance, prostitutky a příležitostné drogové dealery. Na první pohled je vidět, že tu žije početná komunita přistěhovalců - zejména z Pakistánu a ze severní Afriky. Atmosférou mi tahle čtvrť připomíná Porto. Líbí se mi to, protože tu nenatrefím na turisty. Proplétám se uličkami, nemám žádný cíl a najednou stanu u zadního vchodu do tržnice La Boqueria. Mám štěstí, na pultech mají ještě ryby. Fotím si jednu pěkně rostlou rybu, když tu mi prodavač schválně nacáká vodu na objektiv. Raději odcházím a přemísťuji se k jedné postarší prodavačce ryb, která je hrozně vstřícná a ihned si se mnou povídá.
Z tržnice vyjdu na La Ramble a jdu směrem k Placa de Catalunya. Chtěla bych si na chvíli odpočinout, ale všechny lavičky jsou obsazené. Naštěstí se na mě štěstí usměje a jedne pán se právě zvedá. Pán z vedlejší lavičky se se mnou dává do řeči. Tohle se mi v cizině líbí. Když se s někým dáte do řeči, nekoukají na vás jako na cvoka. Když se v Praze snažím s někým cizím jen tak konverzovat, většinou na mě koukají jako na blázna. Zjišťuji, že moje španělština není tak špatná, a tak se s Javierem zakecáme skoro na dvě hodiny. Probíráme literaturu, muziku, Katalánsko, Barcelonu a její přesycenost turistama ... Javier mi rozšiřuje hudební obzory - pustil mi kapelu Los Delinqüentes - do které jsem se ihned zamilovala.
Mým dalším cílem je Casa Batlló a La Pedrera. Vstup do Cas Batlló zavrhuji - vstpné 13, 50 EUR se mi zdá příliš. Ale další dny mě to hlodá, ty prostory vypadaly nádherně. Možná příště. Vstup do La Pedrery za 5, 50 je ucházející. Fronta žádná, jít tam později se vyplatilo. V šatně se zbavuji báglu a vydávám se na střechu. Na střeše řeším logistický problém - kam s krytkou, číslem od šatny, vstupenkou? Mám jen šaty, kapsy žádné. Nakonec si to všechno strkám pod šaty, za lem kalhotek. Není se kam schovat, takže jsem byla atrakcí pro návštevníky. Z La Perdery je nádherný výhled na celou Barcelonu. La Perdera není jen terasa, ale i Apartmán - dobově vybavený byt. Úžasné prostory. Takový byt bych chtěla mít.
Ještě můžu stihnout večeři v hotelu, vyrážím na vlak. Vlak má bohužel zpoždění. Večeři jsem o pár minut nestihla. Na pokoji se dojídám jablkem a bebe sušenkami.
P. S. Na Placa de Catalunya jsem narazila na Pull & Bear, návštěvuju jsem si nemohla odpustit. S prázdnou jsem neodešla. Navíc ty ceny! Jak je známo - v Portugalsku a Španělsku nasadí vždycky nižší ceny než ve zbytku Evropy - to nejde nekoupit!
Ráno vyrážíme do Barcelony s těmi, kteří obhajují v úterý. Tedy opět brzké vstávání, abychom stihli bus v 8:30.
Od školy se vydáváme k Arc de Triomf. U Vítězního oblouku si starší pánové užívají volné chvíle – hraje se tu pétanque, přes odpadkový koš se položí dřevěná deska a na ní se hrají karty… Procházíme se Parc de la Ciutadella. Jedna z místních památek - Cascada – se bohužel opravuje. Po procházce parkem se vydáváme směr čtvrť La Ribera. Chodíme gotickými uličkami, až natrefíme na Museu Picasso. Studentské vstupné je 6 EUR. Kartičku po nás nechtějí, ptají se jen na věk. K vidění je tu především jeho raná tvorba.
Když dorazíme k mohutnému komplexu La Catedral zjišťujeme smutnou věc, hlavní brána je pod lešením. Dovnitř nás to díky vstupnému několik euro netáhne. Uličkami si to šineme směr La Rambla. Mucha gente aquí. Bulvár lemují oživlé sochy, které jsou vesměs tuctové. Když to srovnám s Paříží, tak tam byly oživlé sochy mnohem lepší, měly něco do sebe. Nepůsobilo to tak turisticky. Dojdem až k Monument a Colom. Holky toho mají už dost a tak jdeme najít místo, odkud nám pojede vlak do Calelly. Předpokládala jsem, že nám to jede z Francova nádraží, ale jak mi paní v informacích vysvětlí, není tomu tak. Příměstské vlaky jezdí od Arc de Triomf.
Kupujeme lístky (za 3,40) a sestupujeme do podzemí. Bohužel jsme nastoupily do vlaku, který jede do Mataró, takže musíme přestupovat. Příště budem chytřejší. Vlak je narvaný, skoro celou cestu stojíme, což po celodenním ťapkání není moc příjemné.
Ráno se střídáme s Evou na záchodě, nervozita dělá své. Oblíkneme se do reprezentatviního a vyrážíme na snídani. Během snídaně se snažím aspoň něco málo dostat do žaludku, ale moc to nejde. V 8:30 stojí před hotelem autobus, který nás zaveze ke škole. Po hodině jízdy nás autobus vyhodí před budouvou ESERPu. Tam na nás čeká Kočí - tajemník naší fakulty - který nás měl vybavit informace o obhajobách. Ale jak je Kočího zvykem, žádných informací jsme se nedočkali.
Ve škole na nás už čekají dvě komise - jedna pro pro anglickou a druhá pro španělskou větev. Na mě a Evu má přijít řada až odpoledne, takže se přesouváme na terasu. To čekání nás ubíjí. Komise jedou rychleji, na jednoho studenta mají cca 20 minut, a tak se na mě dostane řada dřív, ještě v prvním bloku. Kolem 14 hodiny se dozvídáme výsledky. Jupí, mám to úspěšně za sebou.
Vyrážíme na oběd. Hledáme restauraci, kde bychom si mohli dát typické španělské jídlo. Vybíráme, vybíráme, až nakonec skončíme v restauraci, kterou vlastní Číňané. Jaká ironie. Cestou ke škole potkáváme Katky, Mariannu a Báru s přítelem. Oslavují. Přisedám a rozebíráme obhajoby.
Na 16 hod se vracím do školy, začne druhý blok obhajob. Fotím a užívám si toho, že už nejsem nervozní. Skočím si ještě na internet (pochlubit se, že jsem úspešně dokončila bakalářská studia) a už mě volá Lucky přítel, že se odjíždí do hotelu.
Byl to náročný den, a tak ani neoslavujeme. Jsme unavené a jdeme spát.
Dopoledne trávíme na pláži, pak oběd a zase pláž. Na pláži jsem se chtěly připravovat na naši anglickou prezentaci, ale daly jsem přednost koupání, válení a nic nedělání. Až po večeři se plně věnujeme přípravě na zítřejší velký den.
Kvůli office oblečení jsem nucená vyměnit krosnu za tašku. Taška, fotobaťoh a síťovka … všechno najednou se to nese hrozně špatně, a tak je cesta na Hlavní nádraží útrpná a zmáhající. Schody směr autobusové parkoviště jsou špinavé, zapáchající – štítím se na ně pložit zavazadla. Zatnu zuby a jdu dál. U autobusu zjišťuji, že to bude zájezd s velkým Z. Vedoucí autobusu je pan Jirsák. Přejmenovali jsem ho na pana VEDOUCÍHO. Od pana Vedoucího dostáváme pár “cenných” rad. Pokud možno nepít, nejíst. Musíme dodržovat zasedací pořádek a záchod využívát jen ve výjimečných případech. Autobus je skoro plný mých spolužáků z vejšky, pár předních sedaček je doplňeno “cizáky”. Pro Vedoucího a cizáky jsem “mládež”. Chovají se k nám, jako by nám bylo 15 let.
Kluci potřebují na toaletu, ale zastávka je plánovaná až na Rozvadově. Bude potřeba využít autobusový záchod. Vedoucímu se to nelíbí a při předávání klíčku od toalety vyzvídá, zda potřebuje opravdu nutně. Po odemknutí je záchod plně využíván k velké nelibosti řidičů. Při zablikání cedulky WC se řidič vždy se zlým pohledem otočí k záchodu.
Před každou přestávkou nám pan Vedoucí klade na srdce, abychom nepřekročili časový limit, který nám vyměřil. Nedej bože, aby se někdo o minutu opozdil. Ale stalo se. Všichni už sedíme na svých místech, už se rozjíždíme, když tu za řidičem přiběhne spolužačka, že jeden pasažéř chybí. Chybí naše “slavná” spolužačka z Ruska, která věčně spí na přednáskách (a sedá si do prvních lavic, aby ji při tom spaní měli přednášející přímo na očích). Autobus stojí, Vedoucí je naštvaný. Ona mezítím večeří v motorestové restauraci. Čekáme na ni cca 10 min a pak příchází, jako by se nechumelilo. Postarší dámy si neodpustí poznámky na mládež. Po chvíli se rozsvítí červená kontrolka WC. Druhý řidič se zvedne a hlídkuje, který hříšník je v kabince. Ruska. Líbí se mi, že si z toho Ruska nic nedělá.
Vedoucí nám cestu zpříjemňuje erudovaným výkladem o okolních pamětihodnostech. Vedoucí nezahálí, a tak se po půlnoci dozvídáme, že se navzdory krizi automobilovému průmyslu daří a kdyby nebyla tma, mohli bychom vidět nějaké významné město.
Cesta busem je příšerná. Máme málo místa na nohy, vydýchaný vzduch a z topení se line hrozné horko – mám upečenou pravou nohu. Nemůžu najít vhodnou polohu, převaluji se. Za celou noc se mi nepodařilo usnou, a tak se ráno cítím jako po celonočním flámu. Žaludek mám na vodě a přeji si, abychom tam už byli.
K hotelu příjíždíme kolem 11 hod. Typický španělský hotel. Po příchodu do hotelu nás čeká nemilé překvapení – do pokojů se můžeme nastěhovat až kolem 13 hod. Čekáme. Konečně dostáváme klíče. Pokoje jsou za všechny prachy. Koupelnu máme s blikajícím světlem, které nám dříve nebo později způsobí epileptický záchvat. Stěny jsou papírové, takže slyšíme všechno co se děje na chodbě, ve vedlejších pokojích, na ulici, atd.
Po sprše z nás spadla únava, takže po obědě vyrážíme na pláž. Moře je čisté, fouká velký vítr a tvoří se velké vlny. Evě se moc nechce do vody. Já, zvyklá na studený Atlantik, skáču do vln. Nakonec i Eva skáče do moře (pod hrozbou, že když tam neveleze, neobhájí). Koupání je báječné. Během slunění si nás prohlížejí místní borci. Žoviálně nám mávají, ale nás to nechává chladné :) .
Večeře nic moc. Celkově jídlo v hotelu stojí za starou bačkoru. Jídlo postrádá chuť, je nevýrazné. Ochutnáváme všechny zákusky, které jsou k mání. Skoro všechny obsahují rybí pachuť.
Jsme unavené a zalézame do peřin. Ve vedlejším pokoji pořádají mejdan, ale je to spíš neskutečná drbárna. Zavřeme balkonové dveře, ale stejně k nám doléhají všechny hluky. Spánkový deficit u mě však udělá své a já rychle usínám.
