Pohodové odpoledne

Včera jsme byli na koncertě FM Belfast (mimochodem skvělá show), nebylo tedy divu, že po pořádném skákání a tancování jsem ranní hodinu nemčiny zaspala. Druhou - odpolední - hodinu jsem už nechtěla zazdít. Do tašky jsem si dala učebnici makroekonomie a namířila si to do školy. Ještě v tramvaji jsem byla pevně rozhodnutá navštívit tuhle vzdělávací instituci. Jenže cestou se bolest, kterou mi způsobovaly nově pořízené boty z blešáku, nedala vydržet. Takže, když nás tramvaj vyhodila před Rossmannem, protože nějaký pako blokovalo koleje, brala jsem to jako znamení, že si mám opatřit něco na ty rozedřené paty a na včasný příchod do školy kašlat.... A víte, jak to chodí, pak už bylo pozdě na to chodit na přednášku. Byla jsem ve městě a domů jet byla blbost. Rozhodla jsem se pro požitkářské odpoledne vyplněné nějakou tou kulturou.

V poledne jsem se odbyla polévkou, zamířila jsem si to tedy do fast food "risottárny" na pořádný oběd. Je kousek od mé fakulty, takže nelžu, když píšu, že jsem měla do školy opravdu namířeno. Podávají tu jen a jen risotto - denní nabídka se skládá z 6 jídel, plus jedna specialita. Ceny se pohybují v rozmezí 5,50 až 7,50 EUR. Obsluha je hrozně milá a svižně jí to odcejpá. Když si chcete dát rychlý a kvalitní oběd, tohle místo je dobrou volbou.

Ulice Berlína jsou polepené plakáty s ochlupeným dámským klínem. Když jsem nedaleko "risottárny" uviděla onen klín ve velkém, prostory galerie C/O Berlin, řekla jsem si, máš chuť na kultůru, půjdeš tedy očíhnout, kdo to ten Larry vlastně je.

Larry Clark je fotograf, jehož nejčastější objektem je americká mládež, které drogy ani sex nejsou cizí.

Jan Lukas: Newyorský deník

Na víkend jsem si zajela do Prahy a chtěla stihnout výstavy, co jsem měla v merku. Krištofa Kinteru a jeho Výsledky analýzy jsem propásla o pár dní, což mě trochu štve, ale aspoň jsem stihla Jana Lukase: Newyorský deník v Leica Gallery. Fotky jsou to tisíckrát lepší než ty z minulé  "newyorské" výstavy Andreas H. Bitesnich: Deeper Shades tamtéž. A hlavně taky nesrovnavatelné. Fotografie Bitesniche byly bez jiskry, bez vnitřního příběhu, navíc kompozičně špatné. Prostě o ničem.

Naopak z Lukasových pouličních fotografií na vás dýchne atmosféra 70. a 80. let. Jsou to perfektní barevné momentky. Skoro jsme ho s kamarádkou podezíraly, že mu lidé pózovali.

Na výstavě najdete i sekci se s snímky rodinných příslušníků a přátel. To jsou černobílé momentky, které vám mnoho neřeknou, neb aktéry neznáte osobně. Je to jako kdyby vám přátelé ukazovali fotky z jejich oslavy. Oni vzpomínají, vybavují se jim historky, příhody a stráví nad prohlížením moře času. Ale vy, protože jste tam nebyli a navíc neznáte žádného z fotografovaných, je prolistujete během minuty a řeknete si fajn. Maxilmálně vás něco málo překvapí "Jéé, poznala bys tady Voskovce?" nebo šokuje "Václav Havel bez kníru? Jsem v šoku!" jak poznamenal nějaký Tom do návštěvní knihy.

Sice jsou prostory galerie malé, mnoho fotek tu ke zhlédnutí není, ale to není vůbec na škodu, když jsou fotky zajímavé.

Egon Schiele v Českém Krumlově

Po přečtení recenzí o "atraktivní expozici sestavené z originálů zapůjčených z významných světových sbírek" jsem nabyla dojmu, že výstava Egon Schiele 120 bude mimořádná a senzační. Bohužel nebyla.

Výstava nese podtitul "k poctě životu a dílu". Nápň výstavy to velmi vystihuje. Spíš než Schieleho obrazy tam jsou k vidění fotografie Schieleho rodiny, Schieleho nábytek, tvorba jeho současníků a uměleckých přátel ... Samotná Schileho tvorba ustupuje do pozadí, možná to byla znouzecnost, kurátoři prostě víc obrazů od Schieleho nesehnali. Jako snahu zaplnit výstavu by se dalo chápat oslovení módní návrhářky Heleny Fejkové, aby realizovala podle Schieleho kreseb šaty. Myšlenka hezká, ale provedení už tolik ne. "Na modely použiji techniku patchwork (rozuměj vezmu různý cáry látek a sešiju je, jak mi to půjde pod ruku) a udělám je civilní, ne jako divadelní kostýmy, aby se daly nosit" - já bych si je na sebe vzala, kdybych se chtěla blísknout v módním pekle.

Dobový nábytek. V pozadí model od Fejkové.

Zdroj: www.schieleartcentrum.cz

Když jsem byla minulý rok ve vídeňské Albertině na Munchovi, současně tam probíhala výstava obrazů od Egona Schieleho. Tam bylo na co koukat. Kurátoři z Egon Schiele Art Centra se moc nepředvedli. Je to chudá exhibice. Kdyby aspoň všude po Krumlově nevisely plakáty, lákající na SCHIELEHO! Člověk pak očeká, že uvidí desítky Schieleho obrazů a ono prd.

Něco málo z Schieleho tvorby

Výstavu doplňuje tvorba současných mladých umělců. Namátkou zmíním Skandál v ráji - instalaci vídeňské umělkyně, ve které "parafrázuje vztah Schieleho k ženám a ke Krumlovu." - a Aloise Mittera a jeho hlavonožci (znáte ty dětské malůvky, kde má panáček malou hlavu, trup a dlouhatánské nohy? tak to je ono) nabitou exhibici. Tahle výstava mi vnukla nápad, že bych mohla vystavit své dětské čmáranice, vyšlo by to nastejno.

Skandál v ráji
Ano, nešálí vás zrak. Jsou to francouzské hole a na nich namontovaná dámská obuv. Co tím asi paní umělkyně chtěla říct?

Českou tvorbu tu zastupuje Roman Týc se svojí Křížovou cestou. To není umění, to je masochismus! Video mluví za vše. Upozornění: jen pro otrlé. Proto jen linkem.

Chystáte-li se do Českého Krumlova, návštěvu Schiele art centra klidně vypusťte. Český Krumlov je sám o sobě pěkný dost.

Výlet do Kutné Hory

V uterý jsem se s Kanaďanem vypravila do Kutné Hory. Bála jsem se, že se na Hlaváku nenajdeme včas a ujede nám vlak, ale kupodivu jsme se našli doslova ihned. Naopak koupě jízdenek - u které jsem předpokádala hladký průběh - se trošku zkomplikovala. Nemohli jsme najít pokladny. Ano, je to hanba, rodilý Pražák a neví, kde koupit lístky! Omluvou mi budiž to, že Hlavák kompletně předělávají a nevědomá nejsem jenom já :-D.

Zapadli jsme do volného kupé. Donny pozoroval okolí, já si cestu krátila čtením jeho průvodce - na to, že autorem knihy je Američan, to víceméně odpovídalo. Nějaké historické nepřesnosti jsem objevila, ale furt lepší než Lonely Planet: Prague, který se mi dostal kdysi do ruky. Tam jsem se dočetla, jakožto o běžném a pravidelném jevu, o střílení v pražských ulicích. Chudák turista musel po přečtění nabýt dojmu, že na něj z každého rohu vylétnou kulky.

Po příjezdu do stanice Kutná Hora hl. n. jsme se vydali ke Kostnici. Pro mě nutná obět na cestě do centra, do Galerie Středočeského kraje. Všechny lákadla Kutné Hory jsem měla tu čest navštívit kdysi se základkou, takže se mi do Kostnice nebo do Chrámu sv. Barbory moc nechtělo. Ale aspoň jsem si hezky zavzpomínala, třeba na místo, kde jsme my holky čůraly (pamatuju si, že jsem ho hledaly pěkně dlouho, protože jsme nechtěly, aby nám kluci vykoukali prdelky, natož frndy :-) ).


V živé paměti mám tu dlouho cestu do centra - vidím to jako dnes, jak jsme se jako malí školáci ve vedru lopotili od Kostnice k chrámu sv. Barbory - proto jsem byla ráda, když jsem chytli vlak do města. Jako bonus nás pan průvodčí nechal jet zadarmo. Protože jsem orientačně zdatná, nabrala jsem správný směr a brzy jsme dorazili na hlavní náměstí. Cestou jsem si dala první letošní točenou zmrzku a Donny koupil pro svoji girlfriend perníkové srdce.

V dohledu chrám sv. Barbory, ale Donny měl hlad. Nedalo se nic dělat, museli jsme se jít najíst. V zapadlé uličce jsme natrefili na restauraci V Ruthardce. Trošku mě zaskočilo, že jsme v restauraci byli jediní - většinou to nevěstí nic dobrého - ale všechno bylo fajn. Nejvíc se mi líbila lokalita - ukrytá zahrádka a výhled na kostel sv. Jakuba, Chrám sv. Barbory.


Dalším plusem restaurace byla točená kofola, ta v tom vedru bodla. Personál byl vstřícný a měl pochopení pro zvláštní přání Donnyho (narozdíl ode mě). Donny si totiž objednal k sekané bramboráky. Vyvracela jsem mu to horem dolem, říkala jsem mu, že to je prapodivná kombinace, že mnohem lepší by byly obyčejné brambory, ale marně. Dokonce se ná nás utrhnul, proč si kurva nemůže dát ty bramboráky! Tak jsme se s číšníkem na sebe podívali a vyměnili si pohledy, které říkaly, když to ten cizinec mermomocí chce, tak mu to dáme, ať si to vyžere. Jeho blbost, my jsme ho varovali. Po ochutnání Donny uznal, že je to fakt divný a dojedl jen sekanou. Já si pošmákla na Obalované brokolici s opečeným bramborem. Ceny příjemné (rozumějte ne pražské).

Po obědě jsme konečně dorazili do GASKu. Už dlouho mě žádná galerie tak nenadchla. Galerie je výborně koncipovaná, skvěle architekonicky řešená, moderní. Prostory jezuitské koleje byly dobrou volbou. GASK by rozhodně obstál i v mezinárodním měřítku.

V první patře najdete stálou expozici s výběrem ze sedmi tisíc sbírkových předmětů středočeské galerie. Výstava ukazuje, jak se v průběhu historie měnila akviziční politika galerie. Vystavované kusy tak netvoří samé taháky (nejlepší kousky), ale své místo si tu našlo i normalizační umění. Jak se měnilo společenské klima, měnily se i preferenci v oblasti nákupu uměleckých děl. Výstava je členěná do tří specifických celků - šedesátá léta, období normalizace a doba po roce 1989.

Druhé patro patří krátkodobých expozicím. Najdete tu výtavu Emila Filly. Nečekejte jeho obrazy, jde "pouze" o jeho archiv. Ze stropů tu visí stovky kartonů, na které si Filla lepil fotografie, reprodukce, výstřižky tisku spojené nejen s jeho vlastní tvorbou, ale i s tvorbou jiných autorů (např. Picasso).


Ve druhém patře je ještě k vidění Iluminace (do 8/8/2010) - kterou středočeský hejtman Rath vydražil v Sotheby´s za 510 000 liber - a výstava Kontakt.

Iluminace aspoň na pohledu

Kontakt, nebo-li sbírka skupiny Erste Bank, mě minula. Nejsem příznivcem konceptuálního a performativního umění. V tomhle jsem konzervativní a tohle pseudo umění mě moc nebere. Na pohled mě zaujaly jen dvě díla - Kazimír Malevič: Poslední futuristická výstava a plakát Bosnian Girl od Šejly Kamerić.

Graffiti napsal neznámý holandský voják na stěnu kasáren v Srebrenici 1994/1995

Po přečtení doprovodného textu jsem musela uznat, že Černý spis od Sanjy Iveković a Kontakt od Jiřího Kovandy jsou chytrá a vtipná díla. Na milost jsme vzala i Desaturovanou hudbu od Milana Knížáka, ocenila jsem ho za zajímavý nápad (ale abychom si to ujasnili, jinak ho nemám ráda, toto je VÝJIMKA).

Po návštěvě GASKu jsme se vrhlli na posledni kutnohorský rest, chrám sv. Barbory. Donny udělal pár cvaků, a pak se vyrazilo na vlak do Prahy.

Byl to příjemně strávený den. Musím opouštět Prahu častěji.

Potřebuju pauzu

To tak bývá, že někdy nemáte do čeho píchnout, moře času a žádné plány na obzoru. Pak se to obrátí a všechno se to nahromadí v jeden den. Chtěla jsem psát další články na blog, chtěla jsem péct jahodové muffiny, chtěla jsem se učit na přijímačky na magisterská studia, chtěla jsem upravovat fotky, chtěla jsem ... A místo toho provázím Donnyho po Praze. Né, že bych nebyla ráda, že dělám Donnymu "průvodce", ale zabírá mi to spoustu času a já nic nestíhám. Až Donny odjede, musím zase do práce. Vidina odpočinku (chvilky pro sebe) se odsouvá na víkend.

Včera jsem si prošli okolí Hradu, Kampu, vyšlápli na Petřínskou rozhlednu, shlédli Orloj a večer zakončili v hospodě. Náročný den, zvlášť v tom vedru. Dneska jsem to už nedala a spala do půl jedné :-D. Spánkový deficit - který trvá už od pátku - si vyžádal své. Chudák Donny mě naháněl na další seightseeing. Musela jsem ho zklamat, že to dneska nedávám. Abych zmírnila zklamání, vezmu kanadského kamaráda večer do Pivovarského domu na pivní koštovačku. To se mu bude moc líbit, do české kuchyně (a českého piva) se přímo zbláznil. A zítra? Zítra mě čeká výlet do Kutné Hory - Donny chce navšítvit kostnici a já bych se při té příležitosti ráda podívala do Galerie Středočeského kraje. Nedávno jsem o ní četla a říkala si "Zní to lákavě, ale jet jen kvůli tomu do Kutné Hory?". A vidíte to. Osud mi přihrál do cesty Donnyho a jeho touhu vidět kostnici v Kutné Hoře :-D.

Jdu sbírat síly a třeba ještě dnes stihnu upéct ty muffiny ;-).