Adeus, Lisboa

Inverze v neděli zahalila Lisabon, což mi připomělo Prahu a krutou skutečnost, že odpoledne odlétám. Kristýně jsem slíbila přivézt Pastéis de Belém, vyrazili jsme tedy do té mlhy a v nejbližší pekárně je nakoupili ( i pro mě :-) ).

Petr mě varoval před "dochvilností" autobusů, vyrazili jsme tedy na zastávku se značným předstihem. Úplně zbytečně. Autobus jel na čas. Co ale "nejelo" na čas, bylo letadlo. Měla jsem z Lisabonu odlétat v 15:30, ale nakonec jsem odletěla po 18. hodině. V Praze jsem byla místo osmé hodiny v půl jedenácté.

TAP se při zpáteční jízdě moc nevytáhnul - k jídlu bylo jen pár sucharů a pár plátků pomeranče. Aspoň jsem si dala víno - narozdíl od mých spolucestujících, já mohla. Cestovala s námi početná grupa puberťáků. Patrně školní zájezd. Bylo to děsný. Jako bych se ocitla ve školním autobuse, navíc na velice lukrativním místě. Vždycky, když vidím nějakého problémového cestujícího a přeju si "ať si nesedne ke mně, prosím, ne ke mně", je jasné, že si sedne vedle mě. Takhle jsem seděla mezi dvěma štěbetajícími kluky, kteří mi kecali přímo před obličejem. Když jsem jim nabídla, aby si sedli vedle sebe, nechtěli :-(. Nebo mi jedna holčina furt strkala svý nohy mezi sedadla, tedy na mé opěrátko. Po vzepření se proti tomuto "fuseklovému teroru" se mi dívka pouze vysmála. K tomu se přidaly návaly horka (příznaky "rýmičky", kterou jsem chytla od Petra) ... prostě parádní let. Po těch třech hodinách letu jsem toho měla fakt dost a byla jsem ráda, že už jsme na Ruzyni.

Snažila jsem se co nejdřív vypadnout z letadla, ale portugalští tínejdří totálně zablokovali uličku. Najednou se za mnou ozve "Excuse me" - někdo chce projít. Říkám, že bych je ráda pustila, ale není kam, vždyť sami vidí ty lidi. Takže pokud neumí lítat, nikam se nedostanou. Po chvíli slyším slečnu, jak slovensky a velmi ostentativně komentuje můj "laxní" přístup. "Slečinka nepospíchá na vlak, ta se nebude nikam drát." Nuž tak jsem česky odpověděla, že teda drát se nikam nebudu, že jestli chtěj, tak je před sebe pustím a můžou se zkusit prorvat. Ještě jsem dodala, že jsou stejně zavřené dveře, takže to jejich rvaní nemá cenu. Jóó, příště by si měli hlídat pusu, protože je velká pravděpodobnost, že v letadle, co letí do Prahy, jim někdo bude rozumět. Slováci mě přelezli a samozřejmě, že se zasekli přede mnou. Pousmála jsem se. Komu není rady, tomu není pomoci. Nevím, proč tak zbytečně honili, stejně museli čekat na svá zavazadla.

Domu jsem se dopravila s máminou pomocí a nadopovaná acylpirinem rovnou ulehla do postele. Rýmička iz goin 2 kill me.

Výlet do Cascais

Na  Nový rok jsme si udělali výlet do přímořského města Cascais. Nachází se 30 km od Lisabonu, je to asi hodina jízdy vlakem. 

K obědu jsem uvařila novoroční čočku a již odpoledne přinesla první plody - Petr našel na ve vlaku do Cascais pěti eurovou bankovku, za kterou jsme si při cestě na zpátek nakoupili dobroty v pastelarii.

Byl to skvělý výlet. Čistý vzduch, moře, vobrovský vlny, západ slunce. Někdy mi je líto, že fotím, neprožiju ten okamžik. V honbě za dobrým snímkem cvakám a cvakám a neužívám. Tak jsem se na to zaměřila a po sérii fotek jsem si  řekla dost a kochala jsem se  .... a pro změnu zapisovala do lidské paměti a  ne na kartu :-). 

Silvestr

Odpoledne jsme vyrazili do Belému. Petr mě chtěl vzít nahoru na Padrão dos Descobrimentos (Památník objevitelů), ale měl zavříno. Tak třeba příště. Na Torre de Belém jsme potkali Petrova kámoše Erica, který nás pozval na silvestrovskou krabí večeři. Můžu vám říct, že kraba jsem jedla poprvé a zřejmě i naposled. Krabí tyčinky jsou stokrát lepší. Asi proto, že s krabem toho mají pramálo společného.

Torre de Belém

Kolem půl dvanácté jsme se všichni sebrali a vypravili jsme se směrem k Praça do Comércio, kde měl o půlnoci začít velký ohňostroj. Byl opravdu monstrózní. Mrzelo mě, že jsem fotila a sledovala ho vesměs skrz hledáček objektivu. Ale to je úděl fotografů :-D.

Po ohňostroji začala hrát na náměstí portugalská verze Olympicu, takže jsme se raději rozloučili a šli domů. 

Feliz Ano Novo!

Lisabon: den Petrových narozenin

Takhle si Petr asi narozeniny nepředstavoval. Z Čech si přivezl rýmičku a někde nad Portugalskem mu v letadle prasknul ušní bubínek. Musel tedy včera navštívit portugalské felčary. Na lisabonském ORL strávil dopoledne a část odpoledne. Já zatím tvrdla na bytě se čtyřma kočkama a jedním psem. A venku bylo zrovna tak krásně.

Kočičí obyvatelé

Místo dortu Petrovi nadělili antibiotika. Tak jsme aspoň uskutečnili Petrovo narozeninové přání jít se podívat do ocanária. Oceanárium se nachází na Oriente, v EXPO komplexu. Vstup je docela mastnej - studenta to vyjde na na 11 EUR. První patro nic moc, byli jsme vcelku zklamání, ale přízemí nám to vynahradilo. Zblízka vidět všechny ty mořský potvory - žraloky, rejnoky, hnusoryby (tak jsme pojmenovali jedny fakt vošklivý ryby), mořský koníky, chobotnice, svítící medůzy, ... - to fakt stálo za to.

Hnusoryba

Cestou na metro jsme se stavili v Pull&Bear, sice jsem si odnesla pár kousků, ale celkově mě nepotěšili. Přehršle hipsterských a 80´s kousků. Člověk, aby si na pěkné tričko najmul detektiva.

Večer jsme strávili ve společnosti Petrových kamarádů-Erasmáků. Pozn. málo chlastaj. V porovnání s nima jsem hrozná násoska. Já už do sebe klopila druhou skleničku a oni stále ucucávali tu první.

Když jsme přišli do bytu, tak se nás Henrique ptal, jak jsme se měli a dělal si (jak je jeho zvykem) z nás srandu. Tentokrát si vzal na paškál jen Petra a jeho chraplavý, skoro neslyšitelný hlas (důsledek rýmičky).

Lisabon: přílet

Diky Petrovi, ktery travi Erasmus v Portugalsku, jsem momentálně v Lisabonu. Ale nemuselo tomu tak být,  díky prochlastnaé noci. Den před mým odletem jsem pařila s kamarádkama. Ze začátku to vypadalo nevinně, takové vánoční posezení nad vínem.  Většina z nás nechtěla moc pít. Zuzka byla po očkování, Lucka byla nemocná, já druhý den odlítala a neměla ještě zabalíno. Jediná Dominika mohla "normálně" pít. Samozřejmě, že se to zvrhlo a jeden džbánek vína střídal další. Se Zuzkou jsem zodpovědně stihly metro, ale již nezdopovědně zapadly do místní herny. Tam jsme to rozjely. Poctivé panáky tuzemáku s colou, jukebox (do kterýho jsem naházela asi 2OO Kč!) = zábava, ale i kocovina. Netuším, jak a v kolik jsem se dostala domů, ale prej jsem se potkala ve dveřích s bráchou a byla jsem "společensky unavena" :-D. Ráno jsem se probudila s pěknou kocovinou. Snažila jsem se zmátořit ledovou srchou, ale moc to nepomohlo. Hrozný to bylo. Vyžehlit si věci, zabalit si kufr, dokoupit potřebné věci v supermarketu  a dopravit se na letiště. Nakonec jsem to zvládla a zdárně dojela na Ruzyň. Tam jsem si sedla a čekala na Petra, který byl v Praze na Vánoce a spolu se mnou se vracel do Lisabonu.

Na letišti nás odchytla redaktorka z Radiožurnálu, chtěla s námi udělat krátký rozhovor na téma "Znáte svoje práva v letecké dopravě?". Mně zrovna nebylo do zpěvu, tak to padlo to na Petra. Bohužel to nebyl poslední konatkt s médii. Za pár minut na nás mířila kamera Český televize a reportérka se mě ptá: "Můžu vám nabídnout leták o právech cestujících?" Strká mi to a já jsem hrozně zabržděná. Po trapném chvíli řeknu: "Ano, proč ne". Retard. Ale co byste chtěli od člověka s kocovinou!

Audio záznam s Petrem tu. Moc se teda nepředvedl :-D.
Video s mojí zpožděnou reakcí tu. Čas 00:47 - 00:50.

 

 V letadle jsem měla na mále, chvíli jsem si řikala, že asi využiju jejich sáček na airsickness. Ale můj žaludek se s tím nakonec vypořádal. S chutí jsem si dala i servírovaný meal. To bylo na letadlový poměry dost dobrý. Holt TAP Portugal není žádná nízkonákladovka.

Po příjezdu jsem se cítila celkem fit. Ale stejně jsem se těšila, až budeme u Petra na bytě. Netrvalo to dlouho, u Petra "doma" jsme byli za 25 minut.

Pokojík má hezký, celkem útulný a tak akorát velký. Navíc mu z pokoje vedou francouzská okna přímo na balkon. Jedinou nevýhodou (celého PT) je neexistence centrálního vytápění. Když je venku 10 stupňů, tak vevnitř je taky. Ale štěstí tu není taková zima  - oproti aktuálním teplotám v Čechách - takže si stačí oblíknout mikinu navíc.

Petrův domácí nám udělal večeři, což nám vytrhlo trn z paty, neměli jsme nakoupíno. Henrique (pan domácí) se podivoval, proč nepiju víno, tak jsem se "pochlubila" se svoji kocovinou. Chtěli jsme to brzo zalomit, ale dokopali jsme se do postelí (tedy - já do postele, Petr do spacáku) až v půl jedný. Doma by bylo půl druhý...