Kvůli office oblečení jsem nucená vyměnit krosnu za tašku. Taška, fotobaťoh a síťovka … všechno najednou se to nese hrozně špatně, a tak je cesta na Hlavní nádraží útrpná a zmáhající. Schody směr autobusové parkoviště jsou špinavé, zapáchající – štítím se na ně pložit zavazadla. Zatnu zuby a jdu dál. U autobusu zjišťuji, že to bude zájezd s velkým Z. Vedoucí autobusu je pan Jirsák. Přejmenovali jsem ho na pana VEDOUCÍHO. Od pana Vedoucího dostáváme pár “cenných” rad. Pokud možno nepít, nejíst. Musíme dodržovat zasedací pořádek a záchod využívát jen ve výjimečných případech. Autobus je skoro plný mých spolužáků z vejšky, pár předních sedaček je doplňeno “cizáky”. Pro Vedoucího a cizáky jsem “mládež”. Chovají se k nám, jako by nám bylo 15 let.
Kluci potřebují na toaletu, ale zastávka je plánovaná až na Rozvadově. Bude potřeba využít autobusový záchod. Vedoucímu se to nelíbí a při předávání klíčku od toalety vyzvídá, zda potřebuje opravdu nutně. Po odemknutí je záchod plně využíván k velké nelibosti řidičů. Při zablikání cedulky WC se řidič vždy se zlým pohledem otočí k záchodu.
Před každou přestávkou nám pan Vedoucí klade na srdce, abychom nepřekročili časový limit, který nám vyměřil. Nedej bože, aby se někdo o minutu opozdil. Ale stalo se. Všichni už sedíme na svých místech, už se rozjíždíme, když tu za řidičem přiběhne spolužačka, že jeden pasažéř chybí. Chybí naše “slavná” spolužačka z Ruska, která věčně spí na přednáskách (a sedá si do prvních lavic, aby ji při tom spaní měli přednášející přímo na očích). Autobus stojí, Vedoucí je naštvaný. Ona mezítím večeří v motorestové restauraci. Čekáme na ni cca 10 min a pak příchází, jako by se nechumelilo. Postarší dámy si neodpustí poznámky na mládež. Po chvíli se rozsvítí červená kontrolka WC. Druhý řidič se zvedne a hlídkuje, který hříšník je v kabince. Ruska. Líbí se mi, že si z toho Ruska nic nedělá.
Vedoucí nám cestu zpříjemňuje erudovaným výkladem o okolních pamětihodnostech. Vedoucí nezahálí, a tak se po půlnoci dozvídáme, že se navzdory krizi automobilovému průmyslu daří a kdyby nebyla tma, mohli bychom vidět nějaké významné město.
Cesta busem je příšerná. Máme málo místa na nohy, vydýchaný vzduch a z topení se line hrozné horko – mám upečenou pravou nohu. Nemůžu najít vhodnou polohu, převaluji se. Za celou noc se mi nepodařilo usnou, a tak se ráno cítím jako po celonočním flámu. Žaludek mám na vodě a přeji si, abychom tam už byli.
K hotelu příjíždíme kolem 11 hod. Typický španělský hotel. Po příchodu do hotelu nás čeká nemilé překvapení – do pokojů se můžeme nastěhovat až kolem 13 hod. Čekáme. Konečně dostáváme klíče. Pokoje jsou za všechny prachy. Koupelnu máme s blikajícím světlem, které nám dříve nebo později způsobí epileptický záchvat. Stěny jsou papírové, takže slyšíme všechno co se děje na chodbě, ve vedlejších pokojích, na ulici, atd.
Po sprše z nás spadla únava, takže po obědě vyrážíme na pláž. Moře je čisté, fouká velký vítr a tvoří se velké vlny. Evě se moc nechce do vody. Já, zvyklá na studený Atlantik, skáču do vln. Nakonec i Eva skáče do moře (pod hrozbou, že když tam neveleze, neobhájí). Koupání je báječné. Během slunění si nás prohlížejí místní borci. Žoviálně nám mávají, ale nás to nechává chladné :) .
Večeře nic moc. Celkově jídlo v hotelu stojí za starou bačkoru. Jídlo postrádá chuť, je nevýrazné. Ochutnáváme všechny zákusky, které jsou k mání. Skoro všechny obsahují rybí pachuť.
Jsme unavené a zalézame do peřin. Ve vedlejším pokoji pořádají mejdan, ale je to spíš neskutečná drbárna. Zavřeme balkonové dveře, ale stejně k nám doléhají všechny hluky. Spánkový deficit u mě však udělá své a já rychle usínám.
No comments:
Post a Comment