DMY Awards & Jury Selection 2012

V Bauhaus archivu zrovna probíhá (do 15. 10. 2012) výstava mladých a nadějných designérů "Jury Selection from the DMY 2012 International Design Festival in Berlin. Tuhle prezentaci designu byste si neměli nechat ujít. Je to o 100% lepší než to, co vídám poslední dobou na pražském Designbloku.

K vidění je sice jen 10 designérských projektů, ale já nad nimi strávila víc než hodinu. Ono, přečíst si všechny katalogy a zhlédnout videa, která prezentují samotné práce, chvíli trvá. V podstatě je to to hlavní, jinak projdete kolem většiny děl bez sebemenšího "wow" efektu. Na první pohled kolikrát neprohlédnete, jak interesantní věcička stojí před vámi.

Je zajímavé, že na DMY festivalu v červnu jsem si většiny vítězných děl nevšimla. Jaký jsem to ignorant!

Jólan van der Wiel – Gravity Stool

Způsob výroby stoliček je prostě dechberoucí.

Chmara.Rosinke  – Mobile Gastfreundschaft 

Naprosto geniální kuchyň! Skvělý projekt, který se výborně hodí do veřejného prostoru.

Schenkladen: Mitnehmen & Mitbringen

Nemám ráda vyhazování věcí, které by ještě někomu mohly sloužit. Podporuji recyklaci. Recyklace v každé sféře života. No, kromě té milostné, asi. Recyklovat muže by nebylo úplně košer. V Berlíně jsem to zatím řešila tak, že jsem nepotřebné věci nechala před kontejnery u kolejí (zavedená kolejní praxe) a někdo se jich vždycky ujal. Pak mi kamarádka řekla o Schenkladen.

 

Přinesete cokoliv, co již neužijete a odneste si, co se vám zalíbí. Ovšem nemusíte nutně něco darovat, abyste si mohli něco odnést. To není povinné. Můžete klidně jenom brát.

Já darovala oblečení, z kterého jsem vyrostla (moje prsa se "na stará kolena" rozbujela) a na oplátku jsem si odnesla Spargel kuchařku, jednoduché a velmi zachoválé H&M tričko a retro bundu, z které by každý hipster čůral Maggi.

Markéta Pilátová: Žluté oči vedou domů

"Cestování je krásná věc, jenže člověk má mít místo tam, kde se narodil, místo, na němž by si vždycky mohl odložit svou hůl a ulehnout do čistě povlečené postele."

Už dlouho jsem se nezačetla do knížky, tak jako do této. Dostala jsem ji od kamarádky (díky, Katko) jako pozornost za poskytnutí střechy nad berlínským nebem. Zhltla jsem ji na jeden zátah. A to mám ráda, když mě knížka vtáhne a já, aby mi nic neuniklo, odkládám i základní lidské potřeby.

5 vypravěčů = 5 česko-brazilských osudů, které se navzájem proplétají. Ucelený děj nehledejte, v knížce se hrdinové spíše zamyšlení nad svými životy, než aby vyprávěli jeden velký konzistentí příběh.

If it is our destiny, we will meet again

Tak to byla ta nejhloupější věta, kterou jsem mohla říct. Jaká je šance, že se znovu potkáme? V Berlíně? I když, události posledních dní mě přesvědčují, že Berlín je jedna velká vesnice a o náhody tu není nouze.

Stalo se to tak před čtyřmi týdny. Koukala jsem u kamarádů na Fußball. Tuším, že hrálo Polsko proti Rusku. Po zápase jsem se mírně přiopitá rozloučila a vyrazila domů. Cestou jsem se zastavila u pouličních muzikanů, kteří hráli na Frankfurter Allee. Hráli moc pěkně. Poslouchám, vláčně se pohupuju do rytmu. Mezi posluchači byl i jeden docela zajímavej kluk, tak jsem se rozhodla prověřit funkčnost jedné balící techniky, to jest vyhledat oční kontakt a usmát se. Musím říct, že to funguje. Germán mě oslovil a nabídl lahváče (to teda nezní moc romanticky, ale ke koloritu Berlína to patří :)). Slovo dalo slovo a vyrazili jsme do jednoho friedrichshainského báru. Pak mě šel chlapec doprovodit na tramvaj, kde jsem na žádost o telefon pronesla tu osudnou větu. Tím jsem tenhle noční Spaß odsoudila k zániku.

Ale kdybych jó kór chtěla, možná bych ho našla na oficiálních webových stránkách berlínského dopravního podniku. Tam si totiž můžete podat inzerát a najít ztracený flirt. Jít tomu štěstíčku naproti. Přijde mi to jako dost dobrý nápad. Že by něco takového zrealizoval i Dopravní podnik hl. m. Prahy?

Pohodové odpoledne

Včera jsme byli na koncertě FM Belfast (mimochodem skvělá show), nebylo tedy divu, že po pořádném skákání a tancování jsem ranní hodinu nemčiny zaspala. Druhou - odpolední - hodinu jsem už nechtěla zazdít. Do tašky jsem si dala učebnici makroekonomie a namířila si to do školy. Ještě v tramvaji jsem byla pevně rozhodnutá navštívit tuhle vzdělávací instituci. Jenže cestou se bolest, kterou mi způsobovaly nově pořízené boty z blešáku, nedala vydržet. Takže, když nás tramvaj vyhodila před Rossmannem, protože nějaký pako blokovalo koleje, brala jsem to jako znamení, že si mám opatřit něco na ty rozedřené paty a na včasný příchod do školy kašlat.... A víte, jak to chodí, pak už bylo pozdě na to chodit na přednášku. Byla jsem ve městě a domů jet byla blbost. Rozhodla jsem se pro požitkářské odpoledne vyplněné nějakou tou kulturou.

V poledne jsem se odbyla polévkou, zamířila jsem si to tedy do fast food "risottárny" na pořádný oběd. Je kousek od mé fakulty, takže nelžu, když píšu, že jsem měla do školy opravdu namířeno. Podávají tu jen a jen risotto - denní nabídka se skládá z 6 jídel, plus jedna specialita. Ceny se pohybují v rozmezí 5,50 až 7,50 EUR. Obsluha je hrozně milá a svižně jí to odcejpá. Když si chcete dát rychlý a kvalitní oběd, tohle místo je dobrou volbou.

Ulice Berlína jsou polepené plakáty s ochlupeným dámským klínem. Když jsem nedaleko "risottárny" uviděla onen klín ve velkém, prostory galerie C/O Berlin, řekla jsem si, máš chuť na kultůru, půjdeš tedy očíhnout, kdo to ten Larry vlastně je.

Larry Clark je fotograf, jehož nejčastější objektem je americká mládež, které drogy ani sex nejsou cizí.

Jan Lukas: Newyorský deník

Na víkend jsem si zajela do Prahy a chtěla stihnout výstavy, co jsem měla v merku. Krištofa Kinteru a jeho Výsledky analýzy jsem propásla o pár dní, což mě trochu štve, ale aspoň jsem stihla Jana Lukase: Newyorský deník v Leica Gallery. Fotky jsou to tisíckrát lepší než ty z minulé  "newyorské" výstavy Andreas H. Bitesnich: Deeper Shades tamtéž. A hlavně taky nesrovnavatelné. Fotografie Bitesniche byly bez jiskry, bez vnitřního příběhu, navíc kompozičně špatné. Prostě o ničem.

Naopak z Lukasových pouličních fotografií na vás dýchne atmosféra 70. a 80. let. Jsou to perfektní barevné momentky. Skoro jsme ho s kamarádkou podezíraly, že mu lidé pózovali.

Na výstavě najdete i sekci se s snímky rodinných příslušníků a přátel. To jsou černobílé momentky, které vám mnoho neřeknou, neb aktéry neznáte osobně. Je to jako kdyby vám přátelé ukazovali fotky z jejich oslavy. Oni vzpomínají, vybavují se jim historky, příhody a stráví nad prohlížením moře času. Ale vy, protože jste tam nebyli a navíc neznáte žádného z fotografovaných, je prolistujete během minuty a řeknete si fajn. Maxilmálně vás něco málo překvapí "Jéé, poznala bys tady Voskovce?" nebo šokuje "Václav Havel bez kníru? Jsem v šoku!" jak poznamenal nějaký Tom do návštěvní knihy.

Sice jsou prostory galerie malé, mnoho fotek tu ke zhlédnutí není, ale to není vůbec na škodu, když jsou fotky zajímavé.

Industriál v Rudolfinu

Výstava Bernda & Hilly Becher je pro milovníky industriálu jak dělaná. Najdete tu skoro stovku černobílých fotografií průmyslových krajin. Snímky jsou to čisté, díky dlouhým časům i bez viditelných postav, což dodává snímkům zvláštní apokalyptický nádech.

Výstava trvá do 3. 6. 2012 a najdete ji v horním patře Galerie Rudolfina.

Čoko-tvarohová buchta s nádechem pomeranče

Konzistencí a chutí pomeranče připomína buchta "tak trochu jinou bublaninu". Pokud jste si oblíbili tuhle dobrotu, tímhle určitě nepohrdnete.

Ingredience:

Náplň:

* 250g tvarohu (čím tučnější tím lepší)

* 50g cukru krystalu

* kůra z jednoho pomeranče

* 3 lžíce pomerančového džusu/šťávy

* 1 vejce

Těsto: 

* 250g tmavé čkolády
* 60g másla
* 120g cukru krupice
* 2 vejce
* 2 lžičky vanilkové extraktu
* 100 g hladké mouky

Postup:

V míse utřeme tvaroh s cukrem (50g). Vmícháme pomerančovou kůru, šťávu a vejce.

Rozpustíme čokoládu spolu s máslem. Až směs zchladne, přidáme cukr (120g) a vanilkový extrakt. Přilijeme vejce, které jsme předtím rozšlehaly s 2 lžícemi studené vody. Vsypeme mouku a promícháme.

Těsto dáme do formy a navrch nalijeme tvarohovou směs. Nožíkem promícháme, tak abychom získali mramorový efekt.

Pečeme v předem předehřáté troubě cca 35 minut na 150°C. Dejte si pozor na připečení, nápň se tváří, že ještě není, ale na špejli se už nic nepřichytí. Já jsem se nechala zmást vzevřením a buchtu zespoda trochu připálila.

Book cover

Obálka, která má upoutat mužské plémě. Kamarád vytvořil ješte verzi "Living with your great blowjob skills", ta přijde na řadu příště. To mám ale šikovného kamaráda, co?

Flohmarkt update

Aktualizovala jsem blešákový příspěvek tu.

Kam za filmem v Berlíně?

O Berlinale či jiných filmových festivalech psát nebudu (a ani o multikinech, fuj!), zaměřím se na klasická kina a místa, kam se můžete vypravit za pravidelnými filmovými projekcemi.

Jde to i zadarmo

Každé pondělí a čtvrtek si můžete zajít na film do KØPI. Kino Peliculoso se skrývá ve sklepě tohoto squatu. Nenechte se odradit vzevřením dvorku a směle vkročte do kina. Na baru si dokonce můžete dát Plzeň. Nabídka promítaných filmů je široká a English friendly. Jen jednou se mi stalo, že jsem byla na švédském hororu a DVD nabízelo jen německé titulky. Když je možnost, publikum si zvolí anglické titulky (když se stane, že film není v anglickém znění).

Der Stummfilm 

Milovnící filmové klasiky si oblíbí středy ve Froschkönigu. Pravidelné promítání němých filmů s živým doprovodem piana či kytary. Zadarmo, ale na peněžní odměnu pro hudebníka byste zapomenout neměli.

Nepravidelné projekce najdete i v tomhle komunitním centru Gemeinschaftshaus. Nachází se nedaleho Froschkönigu, ale není to ani zdaleka tak příjemné a útulné místo jako "žabí král". Hudbení doprovod je tedy výborný, ale to místo je poněkud chladné a sterilní. V červnu bude k vidění Metropolis.

English friendly cinema

Jednoznačně nejpřívětivějším kinem k německy nemluvícím divákům je CENTRAL-Kino. Najdete ho na Hackescher Marktu po průchodu street-art uličkou. P.S. Od dubna promítají hype film, který měl premiéru na Berlinale a byl totálně vyprodán -  Iron Sky.

YORCK KINOGRUPPE 

Dobrý rozcestník na skupinu artových kin: http://www.yorck.de/.

Do výšin

se Sputnikem. Respektive se Sputnik-Kinem. Netradiční věcí na tomhle kině je, že se nachází v pátem patře starého baráku. Abyste se k němu dostali, musíte vystoupat mnoho schodů. Ale stojí to za to. Už jenom kvůli výhledu z terasy baru.

Zdroj: http://seitenstrasse.blogspot.com/2010/10/sputnik-cinema-berlin.html

B-Movie

Máte rádí sedmdesátkové béčkové filmy? Tak to je pro vás jako stvořený Z-Bar.

Filmové vzdělávání
---> Arsenal – Institut für Film und Videokunst e.V.

Letní kina / Freiluftkino

Freiliuftkino im Volkspark Friedrichshain 
Freiluftkino im Cassiopeii - když je vám zima, dostanete zadarmo k zapůjčení deku ;)
Freiluftkino Mitte - zaměřeno na filmovou klasiku
Freiluftkino Kreuzberg - asi mé nejoblíbenější letní kino; je na opravdu krásném místě

Závěrem zmíním dvě maličká kina, která jsem objevila při toulkách Friedrichshainem: Kino Intimes a ladenkino.

Mein neues Zimmer

Bydlení bez Rusky - jaká lahoda. Na konci února jsem se přestěhovala a nemůžu si to vynachválit. Doufám, že bydlením s Ruskou jsem si všechno špatné vybrala na několik let dopředu a teď mám před sebou jen světlé zítřky :-D. Sice jsem se trochu bála, aby nová spolubydlící nebyla stejná nebo horší než Maria. To by byl teda gól! Naštěstí se mé obavy nevyplnily. Spolubydla, Němka, se jeví jako milá dívčina. Jen by si teda v koupelně v sedm ráno nemusela pouštět tak nahlas rádio. Pokoj mám opět hned vedle koupelny a všechno je slyšet. I čůrání. Takže asi proto má zapnuté rádio, abych neslyšela zvuky linoucí se z toalety ;-).

Ač mám pokoj menší a bez balkónu, líbí se mi víc. Je mnohem útulnější. Twistra si tu asi nezahraju, na balkóně si nezagriluju, ale když je teď venku jaro, kdo by trávil čas na kolejích.

This Ain't California

My first movie of the Berlin International Film Festival was this German one This Ain't California.

An amazing documentary film about the skateboarding subculture in GDR. The film follows 3 guys from their childhood in the 70´s when they discovered their passion for skates through their punk teen years, ending in summer 1989. This year was a kind of milestone in their lifes. The beginnig of the end of their rebellious life. Then we meet them again in 2011 when an unexpected situation prepared a reunion of skateboarding community.

It´s a brilliant movie, celebration of life. I wanted to ride my longboard after the screening. Even there was snow outside. One guy from the film industry told me it is one of the best films which you can see on Berlinale. I have to agree. It´s a really great film. Germans simply can make good movies!

There is an interesting thing for Czechs - do you remememebr the movie "Lucie, postrach ulice"? The one of the main heroes saw the skateboard there for the first time in his life.

P.S. Attention: "Ostalgie" may appear ;-)

The end of the Russian story

Opouštím ruské území. Marii se podařilo vyštípat nás. Stížnost, kterou jsme s Cathérine podávaly minulý rok, žádnou změnu nepřinesla a když mi Cathérine řekla, že se v březnu stěhuje z bytu, nebylo zbytí, musela jsem začít řesit svoji bytovou otázku. Být sama proti Rusce? Nemyslitelné! Naštěstí tu na Kosmonautech mají volný pokoj, a já se tak na konci února stěhuju do nového. Jupííí!!! Za 20 dní bude ruskému příběhu konec. Bylo na čase!

Like ghosts

Na pár dnů mi přijeli kamarádi. A už byl oheň na střeše. "Hele, tohle není hostel nebo nějakej CouchSurfing!" Vyjela na mě Ruska klasickým povýšeným hlasem. Když jsem ji odvětila, že ona tu měla tři týdny nakýblovanýho manžílka (mimochodem, manžel je o 25 let starší než ona a žije v Rusku, takový ideální vztah), dozvěděla jsem se, že manžel je něco jiného než kamarádi. Ale proč, to už mi neřekla.

Diskuze nevedla nikam. Jako ostatně veškeré diskuze s ní. Sdělila mi, co měla na srdci, zainstruovala mě, aby se mí kamarádi chovali jako duchové a zaplula do svého pokoje.

O pár dní později se v noci kamarádka odvážila použít toaletu a už na ni ve dveřích číhala Ruska se slovy "stop moving". Šílena to žena. Říkali jsme si, že jsme ji měli vzít za slovo a navléct na sebe prostěradla a jako duchové se promenádovat před jejím pokojem. Třeba bychom jí tím udělali radost.

Für immer jung / 50 Years of the German Youth Photo Prize

Andrea Klement, Selbstbildnisse, 1969, Deutscher Jugendfotopreis/DHM

The majority of pictures was rubbish but we found some treasures like the picture above. It doesn´t worth for the 6 € (but if you plan to see all exhibitions in the museum you should include this one in your itinerary). Anyway, we were most of the time suprised how some pictures could win the photo prize. Like this one:

Ralf Wesemann, ohne Titel, 2000, Deutscher Jugendfotopreis/DHM

INFO:

Deutsches Historisches Museum

Unter den Linden
Opening hours: daily 10 am - 6 pm
Entrance fee:  6 €

TILL 5 FEBRUARY 2011

You want more? You get more!

Kamarádka Kristýna chce víc "ze života s Ruskou". Tady to je.

Cathérine se ke mně přitočila: "Víš, že je podle Marii kuchyň pouze a jen pro cooking a ne pro resting?" 

To takhle Cathérine a její přítel večeřeli v kuchyni - já se přimotala jen k polévce, takže jsem o tohle poselství přišla - a Maria jim vyčetla, že si při jídle povídají (tzn. odpočívají). Hlavně, že včera Maria spolu se svou jedinou kamarádkou klábosila (bez jídla) v kuchyni. Pravidla holt jsou jen pro někoho!

Pro pobavení jedna libově nadabovaná reklama.

You are not allowed to use toilet at 3 a.m.

Podle Rusky bych neměla po půlnoci používat toaletu. S čůráním ve tři ráno mám utrum! Asi bych si měla vystavět venkovní záchod na balkóně nebo venku ochcávat keříky.