V neděli 16. 5. následoval přesun do corkského hostelu Brú. Hostel se nachází v dobré lokalitě - do centra to je co by kamenem dohodil a na autobus i vlak ještě blíž. Příjemný personál, vybavená kuchyňka, wifi (která teda večer pod náporem uživatelů padala) a hlavně dobré osazentsvo. Byly jsme takové hostelové stálice: já, David z Argentiny, Julie z Kanady, Lisa z Rakouska a Ilona z Polska. Bylo fajn potkávat každý den ty samé tváře, vyměnit si úsměvy, prohodit pár vět o tom, jak se vede a večer zachlastat. Nerada jsem však potkávala a zejména sdílela pokoj se dvěma dívčinami z anglicky mluvící části Kanady. Ty byly jak za trest. Cizí postele braly jako odkladiště a já je nejednou načapala, jak leží na mé posteli obklopeny svými věcmi. Jo, a to je zajímavé. Víte, jak rozeznáte Kanaďana z anglické části země od toho z té francouzské? Snadno. Kanaďani z anglické části mají na všem kanadskou vlajku - na oblečení, na kufru, ba i na kůži ve formě tetování. Na tuto skutečnost mě upozornila Julie z francouzské části Kanady :).
Z výše uvedeného popisu by se mohlo zdát, že byl hostel perfektní, nebyl. Měl jednu velkou vadu na kráse - hluk. Bydlela jsem na 6-ti lůžáku s ensuite koupelnou. Kdykoliv někdo použil záchod nebo si šel jen umýt ruce, probudilo mě to. Taky jsem měla "štěstí" na umístění své postele - vedle mé hlavy, hned za zdí, byla koupelna dalšího 6-ti lůžáku. Byla jsem tak vystavena zdvojeným koupelnovým zvukům. Připočtěte si k tomu zvuky z chodby, otřesy z baru (dj´s) a spolunocležníky chlastající do ranních hodin. A já chytrá si nechala špunty do uší v Praze.
Můj brlohK hostelu patří příjemný bar - nabízející to nejlepší z irského pitiva - Beamish, Murphy´s, Guinness, Bulmers atd. I Plzeň tu točí. Bylo fajn patřit mezi local. Mohli jsme tak pít i po zavíracích hodinách, kdy "cizáci" museli opustit lokál. K pozavíracím benefitům patřilo i pivo zadarmo :).
První dny v hostelu na mě padly chmury, co tu budu sama dělat celých 6 dní - už jsem tu totiž byla před dvěma roky a lecos jsme viděla. Při minulé návštěvě jsem nestihla Midleton (Jameson destilérka) a Cobh. To byly plány na dva dny. Ale co tu proboha budu dělat další dny? Personál hostelu mi poradil rybářskou vesnici Kinsale. Další den zaplněn. Zbylé dny strávím couráním po Corku nebo na hostelu a na netu :). Ještě, že mám s sebou netbook, bez něho bych byla ztracená. Takový můj elektronický kamarád.
V pondělí jsem se courala po městě, nic zajímavého mě nepotkalo. V uterý to bylo zajímavější, vyrazila jsem do Cobhu. Cestou na vlak jsem potkala povědomou tvář z hostelu (Jessie z Taiwanu). Daly jsme se do řeči a zjistily, že máme stejný cíl cesty. Prima, o společnost je postaráno! Bohužel do vlaku s námi nastoupila i děcka školou povinná (cca 13 let), která dělala takový kravál! Skákaly po sobě, házely po sobě věci, řvaly na celé kolo. Hrůza! A učitelé na to jen koukali! S Jessie jsme obě kroutily hlavama. Oproti irským školákům jsou česká dítka milionová. Abych si je opravdu užila, schytala jsem ty fakany i na cestě nazpátek.
Ze začátku bylo v Cobhu jen zataženo, ale pak se rozpršelo. V tom se nedalo moc dobře fotit - v jedné ruce deštník, v druhé foťák a hadřík, kterým jsem se snažila utírat kapky na objektivu. Měla jsem sto chutí se na to vysrat, ale můj foto duch mi v tom zabránil. V Cobhu toho moc není, nejhezčí je hlavní promenáda u přístavu a tzv. West view (řada barevných domečků nasekaných jeden vedle druhého). Místo spíš táhne svojí historií - odtud vyplul na svoji první a zároveň poslední cestu Titanic. V přístavu můžete spatřit původní molo, které sloužilo pasažérům k nástupu do lodí, které je dopravily k Titanicu.
Původní moloTitanicu (a obecně všem zámořským plavbám vypravovaných z Cobhu) se věnuje stálá výstava The Queenstown Story. Můžete se tak za 6 EUR (studenti) podívat pod pokličku zámořským plavbám od jejich počátků v 18. století až po jejich zánik ve 20. století. Asi nejpůsobivější na celé výstavě je popis a ukázka vývoje životních podmínek, které panovaly na lodích. V těch nejprvnějších dobách (cca do Titanicu) bych chtěla zaručeně patřit k vyšší sortě lidí a mít na první třídu. Muzeum schrnu slovy: kdyby venku nepršelo, neměla bych hodinu do odjezdu vlaku, nešla bych tam :).
Z cobhského přístavu dohlédnete na Spike Island. Je to něco jako "irský Alcatraz". Bohužel, na ostrov se nesmí, je to private property. Škoda, fotky z informační tabule byly tak lákavé. Opuštěná věznice, to bych si zafotila. Měli by zauvažovat o zpřístupnění pro věřejnost, to by z Cobhu udělalo zajímavější destinaci, aspoň pro mě ;).
Další den jsem zamířila do Midletonu. Je to fakt stupidní systém v té irské autobusové dopravě. Nikdy nevím, kde vystoupit (jak by taky jo, když jsem tam nikdy nebyla), a tak netuším, kdy mám zmáčknout signalizační čudlík pro zastavení vozidla. Udělala jsem ze sebe v autobusu totálního debila, ale vystoupila před bránou Jameson Distillery. Vstup pro studenta je za 11 EUR. Destilérka v Midletonu už neslouží svému účelu, whiskey se tu nevaří. Vaří se v Dublinu. V Midletonu zrestaurovali originální destilérku a udělali z ní "muzeum" Jameson whiskey. Exkurze vás provede celým procesem výroby whiskey - od zrníček obilí po finální produkt. Po prohlídce destilérky následuje nejlepší část exkurze - ochutnávka. Můžete si dát samotného panáka whiskey, nebo si to, jako já, nechat namixovat s brusinkovám džusem. Doporučuji. Whiskey mi nikdy moc nechutnala, ale s brusnikovým džusem, to můžu, to mi chutná :). Jo a málem bych zapomněla, vzdáte-li se své skleničky whiskey, můžete se zůčastnit ochutnávky, na které budete srovnávat chuť irské, skotské a americké whiskey. Já s díky odmítla - zas takový fanda do whiskey nejsem - a užila si svoje "brusinkové" pití.
Whiskey s brusinkovým džusemČtvrtek patřil výletu do Kinsale. Řeknu vám, nic moc. Ze začátku to vypadalo nadějně, v místním infocentru jsem si vzala mapu a našla si asi 3 km vzdálenou pevnost, ale když jsem k ní dorazila, byla zavřená. Člověka nalákají na vnitřní prostory a když tam dorazí, zjistí, že je ta pevnost už několik let nepřístupná pro plebs. Zklamaná jsem se vrátila. Protože mi jel bus až za 3 hodiny, rozhodla jsem se cournout městem. Město to bylo pěkné, malebné uličky, ale za půl hoďky jsem to měla projité. Sedla jsem si tedy do vyhlášené rybí restaurace Fishy Fishy Café a dala si mé oblíbené fish & chips. Výtečné.
Fish & chipsPátek se nesl v poštovním duchu. Potřebovala jsem poslat balík do Prahy, měla jsem neúnosně těžkej a narvanej batoh. Vyčlenila jsem nepotřebné věci - třeba knížku o origami, kterou jsem měla pro holky - a vyskládala do boxu, který jsem si koupila na hlavní poště. Kousek od hostelu se nacházela malá pošta, ta k poslání stačila. Dojdu tam - zavřeno - polední pauza. Vrátila jsem se tam po obědě, už bylo otevřeno, ale čekala mě jiná překážka. Extrémně vysoké poštovné. Za 3,75 kg po mě chtěli 45 EUR!!! Paní za přepážkou mi poradila, že když rozdělím obsah do dvou zásilek o max. hmotnosti 2 kg, bude mě stát každý balík 10,75 EUR. V Irsku mají 2 kg magickou hranici, překročíte-li ji o gram, platíte nekřesťanské peníze. Tato pidi pošta neprodávala boxy, takže jsem musela na hlavní poštu. Z hlavní pošty - vybavená druhým boxem - jsem se vypravila do hostelu, kde jsem se snažila rozdělit obsah jedné zásilky do dvou 2 kg balíků. Všechno jsem to dělala baj voko, neměla jsem váhu. Na poště jsme zvážili balíky, bohužel měl každý pře 2 kg (když jsem zjistila, že jsem plně nevyužila svůj 4 kg limit, pár věcí jsem přihdila :) ). Následovalo přebalování na poště, ale stále se nadařilo vtěsnat do 2 kg. Tak jsme dali balíky na váhu, otevřeli je a vyndavali položku po položce, přendavali ponožku po ponožce, až jsme docílili bilance 2kg a 2 kg. Zaplatila jsem tedy 21,50 EUR.
V sobotu mi to letělo až večer, takže jsem měla před sebou celý den v Corku, ve městě, které jsem měla projité skrz na srkz. Kino jsem zavrhla, dávali samé sračky (na čsfd se všechny filmy ocitaly v šedivých číslech), tak jsem vyrazila do parku. Bylo vážně nádherné počasí, jsem se dokonce spálila a přivodila si malý úpal. Byl to prý nejteplejší den v letošním roce.
Tady je, myslím, dost patrné mé spáleníLetiště v Corku je malé, ale jak je malé, tak tam každého během security check důkladně prohledávají. Já jsem musela všechno vyndat z batohu a zevrubně popsat, co to všechno je a k čemu to slouží. Toto je polarizační filtr na objektiv, toto je sluneční clona. Toto je objektiv. Atp. Už jsem si představovala, jak mě obviní, že se z toho dá složit zbraň. Jako možný by to bylo :D, ale nejsem MacGyver. Bezpečnostní proces mě moc nepotěšil, ale co mi udělalo radost byla cena vody. 0,75 litru vody za 1 EUR. To na Ruzyni nehrozí, tam koupíte 0,5 l vody za 80 Kč.
