17. 6. 2009 / Barcelona

Do Barcleony jsem jely vlakem. Vlak už přijel narvaný, a tak opět stojíme. Na plážích, které lemují trať, se pomalu probouzí život.

U Barcelona Head se naše cesty rozdělily. Holky mě opouští a já mířím do La Barceloneta. Cesta podél přístavu je moc přijemná. Užívám si to. Jsem pánem svého času, nemusím nikam spěchat a můžu se jen tak procházet podél pláže a sledovat "život". Poté, co minu Homenatge a la Barceloneta, se vydávám do uliček La Barcelonety.

Přes molo si to štráduju k Monument a Colom. Na začátku La Rambly koupím poslední pohled - pro Kubu s fotbalovým stadionem FC Barcelona, který mu zaručeně udělá radost - a vydávám se do postranních uliček. O čtvrti El Raval průvodce píše, že je domovem rostoucí přistěhovalecké komunity a stále ještě oblíbeným místem pro životní ztroskotance, prostitutky a příležitostné drogové dealery. Na první pohled je vidět, že tu žije početná komunita přistěhovalců - zejména z Pakistánu a ze severní Afriky. Atmosférou mi tahle čtvrť připomíná Porto. Líbí se mi to, protože tu nenatrefím na turisty. Proplétám se uličkami, nemám žádný cíl a najednou stanu u zadního vchodu do tržnice La Boqueria. Mám štěstí, na pultech mají ještě ryby. Fotím si jednu pěkně rostlou rybu, když tu mi prodavač schválně nacáká vodu na objektiv. Raději odcházím a přemísťuji se k jedné postarší prodavačce ryb, která je hrozně vstřícná a ihned si se mnou povídá.

Z tržnice vyjdu na La Ramble a jdu směrem k Placa de Catalunya. Chtěla bych si na chvíli odpočinout, ale všechny lavičky jsou obsazené. Naštěstí se na mě štěstí usměje a jedne pán se právě zvedá. Pán z vedlejší lavičky se se mnou dává do řeči. Tohle se mi v cizině líbí. Když se s někým dáte do řeči, nekoukají na vás jako na cvoka. Když se v Praze snažím s někým cizím jen tak konverzovat, většinou na mě koukají jako na blázna. Zjišťuji, že moje španělština není tak špatná, a tak se s Javierem zakecáme skoro na dvě hodiny. Probíráme literaturu, muziku, Katalánsko, Barcelonu a její přesycenost turistama ... Javier mi rozšiřuje hudební obzory - pustil mi kapelu Los Delinqüentes - do které jsem se ihned zamilovala.

Mým dalším cílem je Casa Batlló a La Pedrera. Vstup do Cas Batlló zavrhuji - vstpné 13, 50 EUR se mi zdá příliš. Ale další dny mě to hlodá, ty prostory vypadaly nádherně. Možná příště. Vstup do La Pedrery za 5, 50 je ucházející. Fronta žádná, jít tam později se vyplatilo. V šatně se zbavuji báglu a vydávám se na střechu. Na střeše řeším logistický problém - kam s krytkou, číslem od šatny, vstupenkou? Mám jen šaty, kapsy žádné. Nakonec si to všechno strkám pod šaty, za lem kalhotek. Není se kam schovat, takže jsem byla atrakcí pro návštevníky. Z La Perdery je nádherný výhled na celou Barcelonu. La Perdera není jen terasa, ale i Apartmán - dobově vybavený byt. Úžasné prostory. Takový byt bych chtěla mít.

Ještě můžu stihnout večeři v hotelu, vyrážím na vlak. Vlak má bohužel zpoždění. Večeři jsem o pár minut nestihla. Na pokoji se dojídám jablkem a bebe sušenkami.

P. S. Na Placa de Catalunya jsem narazila na Pull & Bear, návštěvuju jsem si nemohla odpustit. S prázdnou jsem neodešla. Navíc ty ceny! Jak je známo - v Portugalsku a Španělsku nasadí vždycky nižší ceny než ve zbytku Evropy - to nejde nekoupit!

16. 6. 2009 / Barcelona

Ráno vyrážíme do Barcelony s těmi, kteří obhajují v úterý. Tedy opět brzké vstávání, abychom stihli bus v 8:30.

Od školy se vydáváme k Arc de Triomf. U Vítězního oblouku si starší pánové užívají volné chvíle – hraje se tu pétanque, přes odpadkový koš se položí dřevěná deska a na ní se hrají karty… Procházíme se Parc de la Ciutadella. Jedna z místních památek - Cascada – se bohužel opravuje. Po procházce parkem se vydáváme směr čtvrť La Ribera. Chodíme gotickými uličkami, až natrefíme na Museu Picasso. Studentské vstupné je 6 EUR. Kartičku po nás nechtějí, ptají se jen na věk. K vidění je tu především jeho raná tvorba.

Když dorazíme k mohutnému komplexu La Catedral zjišťujeme smutnou věc, hlavní brána je pod lešením. Dovnitř nás to díky vstupnému několik euro netáhne. Uličkami si to šineme směr La Rambla. Mucha gente aquí. Bulvár lemují oživlé sochy, které jsou vesměs tuctové. Když to srovnám s Paříží, tak tam byly oživlé sochy mnohem lepší, měly něco do sebe. Nepůsobilo to tak turisticky. Dojdem až k Monument a Colom. Holky toho mají už dost a tak jdeme najít místo, odkud nám pojede vlak do Calelly. Předpokládala jsem, že nám to jede z Francova nádraží, ale jak mi paní v informacích vysvětlí, není tomu tak. Příměstské vlaky jezdí od Arc de Triomf.

Kupujeme lístky (za 3,40) a sestupujeme do podzemí. Bohužel jsme nastoupily do vlaku, který jede do Mataró, takže musíme přestupovat. Příště budem chytřejší. Vlak je narvaný, skoro celou cestu stojíme, což po celodenním ťapkání není moc příjemné.

15. 6. 2009 / Obhajoba

Ráno se střídáme s Evou na záchodě, nervozita dělá své. Oblíkneme se do reprezentatviního a vyrážíme na snídani. Během snídaně se snažím aspoň něco málo dostat do žaludku, ale moc to nejde. V 8:30 stojí před hotelem autobus, který nás zaveze ke škole. Po hodině jízdy nás autobus vyhodí před budouvou ESERPu. Tam na nás čeká Kočí - tajemník naší fakulty - který nás měl vybavit informace o obhajobách. Ale jak je Kočího zvykem, žádných informací jsme se nedočkali.

Ve škole na nás už čekají dvě komise - jedna pro pro anglickou a druhá pro španělskou větev. Na mě a Evu má přijít řada až odpoledne, takže se přesouváme na terasu. To čekání nás ubíjí. Komise jedou rychleji, na jednoho studenta mají cca 20 minut, a tak se na mě dostane řada dřív, ještě v prvním bloku. Kolem 14 hodiny se dozvídáme výsledky. Jupí, mám to úspěšně za sebou.

Vyrážíme na oběd. Hledáme restauraci, kde bychom si mohli dát typické španělské jídlo. Vybíráme, vybíráme, až nakonec skončíme v restauraci, kterou vlastní Číňané. Jaká ironie. Cestou ke škole potkáváme Katky, Mariannu a Báru s přítelem. Oslavují. Přisedám a rozebíráme obhajoby.

Na 16 hod se vracím do školy, začne druhý blok obhajob. Fotím a užívám si toho, že už nejsem nervozní. Skočím si ještě na internet (pochlubit se, že jsem úspešně dokončila bakalářská studia) a už mě volá Lucky přítel, že se odjíždí do hotelu.

Byl to náročný den, a tak ani neoslavujeme. Jsme unavené a jdeme spát.

14. 6. 2009 / Plážový den

Snídaně je nejlepší částí hotelového stravování. Mají tu senzační cukry, které ihned mizí v mých kapsách (jsem totiž velká sběratelka cukrů).

Dopoledne trávíme na pláži, pak oběd a zase pláž. Na pláži jsem se chtěly připravovat na naši anglickou prezentaci, ale daly jsem přednost koupání, válení a nic nedělání. Až po večeři se plně věnujeme přípravě na zítřejší velký den.

12. 6. - 13. 6. 2009 / 21 hodinová cesta do Španěl

Kvůli office oblečení jsem nucená vyměnit krosnu za tašku. Taška, fotobaťoh a síťovka … všechno najednou se to nese hrozně špatně, a tak je cesta na Hlavní nádraží útrpná a zmáhající. Schody směr autobusové parkoviště jsou špinavé, zapáchající – štítím se na ně pložit zavazadla. Zatnu zuby a jdu dál. U autobusu zjišťuji, že to bude zájezd s velkým Z. Vedoucí autobusu je pan Jirsák. Přejmenovali jsem ho na pana VEDOUCÍHO. Od pana Vedoucího dostáváme pár “cenných” rad. Pokud možno nepít, nejíst. Musíme dodržovat zasedací pořádek a záchod využívát jen ve výjimečných případech. Autobus je skoro plný mých spolužáků z vejšky, pár předních sedaček je doplňeno “cizáky”. Pro Vedoucího a cizáky jsem “mládež”. Chovají se k nám, jako by nám bylo 15 let.

Kluci potřebují na toaletu, ale zastávka je plánovaná až na Rozvadově. Bude potřeba využít autobusový záchod. Vedoucímu se to nelíbí a při předávání klíčku od toalety vyzvídá, zda potřebuje opravdu nutně. Po odemknutí je záchod plně využíván k velké nelibosti řidičů. Při zablikání cedulky WC se řidič vždy se zlým pohledem otočí k záchodu.

Před každou přestávkou nám pan Vedoucí klade na srdce, abychom nepřekročili časový limit, který nám vyměřil. Nedej bože, aby se někdo o minutu opozdil. Ale stalo se. Všichni už sedíme na svých místech, už se rozjíždíme, když tu za řidičem přiběhne spolužačka, že jeden pasažéř chybí. Chybí naše “slavná” spolužačka z Ruska, která věčně spí na přednáskách (a sedá si do prvních lavic, aby ji při tom spaní měli přednášející přímo na očích). Autobus stojí, Vedoucí je naštvaný. Ona mezítím večeří v motorestové restauraci. Čekáme na ni cca 10 min a pak příchází, jako by se nechumelilo. Postarší dámy si neodpustí poznámky na mládež. Po chvíli se rozsvítí červená kontrolka WC. Druhý řidič se zvedne a hlídkuje, který hříšník je v kabince. Ruska. Líbí se mi, že si z toho Ruska nic nedělá.

Vedoucí nám cestu zpříjemňuje erudovaným výkladem o okolních pamětihodnostech. Vedoucí nezahálí, a tak se po půlnoci dozvídáme, že se navzdory krizi automobilovému průmyslu daří a kdyby nebyla tma, mohli bychom vidět nějaké významné město.

Cesta busem je příšerná. Máme málo místa na nohy, vydýchaný vzduch a z topení se line hrozné horko – mám upečenou pravou nohu. Nemůžu najít vhodnou polohu, převaluji se. Za celou noc se mi nepodařilo usnou, a tak se ráno cítím jako po celonočním flámu. Žaludek mám na vodě a přeji si, abychom tam už byli.

K hotelu příjíždíme kolem 11 hod. Typický španělský hotel. Po příchodu do hotelu nás čeká nemilé překvapení – do pokojů se můžeme nastěhovat až kolem 13 hod. Čekáme. Konečně dostáváme klíče. Pokoje jsou za všechny prachy. Koupelnu máme s blikajícím světlem, které nám dříve nebo později způsobí epileptický záchvat. Stěny jsou papírové, takže slyšíme všechno co se děje na chodbě, ve vedlejších pokojích, na ulici, atd.

Po sprše z nás spadla únava, takže po obědě vyrážíme na pláž. Moře je čisté, fouká velký vítr a tvoří se velké vlny. Evě se moc nechce do vody. Já, zvyklá na studený Atlantik, skáču do vln. Nakonec i Eva skáče do moře (pod hrozbou, že když tam neveleze, neobhájí). Koupání je báječné. Během slunění si nás prohlížejí místní borci. Žoviálně nám mávají, ale nás to nechává chladné :) .

Večeře nic moc. Celkově jídlo v hotelu stojí za starou bačkoru. Jídlo postrádá chuť, je nevýrazné. Ochutnáváme všechny zákusky, které jsou k mání. Skoro všechny obsahují rybí pachuť.

Jsme unavené a zalézame do peřin. Ve vedlejším pokoji pořádají mejdan, ale je to spíš neskutečná drbárna. Zavřeme balkonové dveře, ale stejně k nám doléhají všechny hluky. Spánkový deficit u mě však udělá své a já rychle usínám.

BBA

Tak jsem konečně otitulovaná. Protože jsem studovala fakultu španělské univerzity, musela jsem zmáknout dvě obhajoby – jednu v Praze a druhou v Barceloně. Minulý týden jsem úspěšně obhájila bakalářskou práci na mateřské univerzitě v Barceloně a odteď se můžu chlubit třemi novými písmenky za jménem.

Další příspěvky budou věnovány mému "studjinímu" pobytu ve Španělsku.