30 Dec 2010

Lisabon: den třetí

Dneska jsme prospali téměř celé dopoledne, ale ono to moc nevadilo, stejně pršelo.

Odpoledne jsme vyrazili do Pull&Bear outletu (nedaleko Petrova bydliště!). K vidění tam bylo konečně normální oblečení, a za rozumné ceny! Odnesla jsem si odtamtud bundu za necelých 20 ojro. Pak mi Petr v obchůdku přes ulici koupil rozkošné ponožky a nadkolenky. Já se mám. Ostatně, Petr je tu na mě móc hodný :-).
Po "nákupech" mě Petr zavedl na nejhezčí (a turistům skrytou) vyhlídku. Udělali jsme si procházku i na další vyhlídku, ale ta už byla moc turistická. Ta "Petrova" hraje prim. Pak jsme to prošli až na Baixu. Některé ulice se za ty 4 roky, co jsme tu byli poprvé, nezměnily. Jen streetart se obměnil.

Nebyli jsme si jisti, jak budou mít na Silvestra a na Nový rok otevřené obchody, tak jsme pro jistotu udělali velký nákup v největším obchodním centru na Iberském poloostrově. Je to fakt obří. Má to vlastní ulice a náměstí. Na jakýkoliv obchod si vzpomenete, je tam. Podívala jsem se jen do těch klasických, jakože povánoční slevy. V H&M slevili, ale oblečení = děs a hrůza. Páře se to už na ramínku, nekvalitní materiály, a navíc hnusný "design". S takovouhle budu za chvíli chodit nahá. Kolekce ve většině obchodů stojí za starou belu. Korunu tomu nasadila Zara s aktuálním tyrolským trendem. Nejbizarnější byly klobouky s pérama. Kam ten svět módy spěje?!

P.S. Henrique opět ukuchtil báječnou večeři. Mňamka. A takhle prý hodují furt. Petr si vybral dobré bydlení, tedy spolubydlící ;-).

Lisabon: den Petrových narozenin

Takhle si Petr asi narozeniny nepředstavoval. Z Čech si přivezl rýmičku a někde nad Portugalskem mu v letadle prasknul ušní bubínek. Musel tedy včera navštívit portugalské felčary. Na lisabonském ORL strávil dopoledne a část odpoledne. Já zatím tvrdla na bytě se čtyřma kočkama a jedním psem. A venku bylo zrovna tak krásně.

Kočičí obyvatelé
Místo dortu Petrovi nadělili antibiotika. Tak jsme aspoň uskutečnili Petrovo narozeninové přání jít se podívat do ocanária. Oceanárium se nachází na Oriente, v EXPO komplexu. Vstup je docela mastnej - studenta to vyjde na na 11 EUR. První patro nic moc, byli jsme vcelku zklamání, ale přízemí nám to vynahradilo. Zblízka vidět všechny ty mořský potvory - žraloky, rejnoky, hnusoryby (tak jsme pojmenovali jedny fakt vošklivý ryby), mořský koníky, chobotnice, svítící medůzy, ... - to fakt stálo za to.
Hnusoryba
Cestou na metro jsme se stavili v Pull&Bear, sice jsem si odnesla pár kousků, ale celkově mě nepotěšili. Přehršle hipsterských a 80´s kousků. Člověk, aby si na pěkné tričko najmul detektiva.

Večer jsme strávili ve společnosti Petrových kamarádů-Erasmáků. Pozn. málo chlastaj. V porovnání s nima jsem hrozná násoska. Já už do sebe klopila druhou skleničku a oni stále ucucávali tu první.

Když jsme přišli do bytu, tak se nás Henrique ptal, jak jsme se měli a dělal si (jak je jeho zvykem) z nás srandu. Tentokrát si vzal na paškál jen Petra a jeho chraplavý, skoro neslyšitelný hlas (důsledek rýmičky).

Lisabon: přílet

Diky Petrovi, ktery travi Erasmus v Portugalsku, jsem momentálně v Lisabonu. Ale nemuselo tomu tak být,  díky prochlastnaé noci. Den před mým odletem jsem pařila s kamarádkama. Ze začátku to vypadalo nevinně, takové vánoční posezení nad vínem.  Většina z nás nechtěla moc pít. Zuzka byla po očkování, Lucka byla nemocná, já druhý den odlítala a neměla ještě zabalíno. Jediná Dominika mohla "normálně" pít. Samozřejmě, že se to zvrhlo a jeden džbánek vína střídal další. Se Zuzkou jsem zodpovědně stihly metro, ale již nezdopovědně zapadly do místní herny. Tam jsme to rozjely. Poctivé panáky tuzemáku s colou, jukebox (do kterýho jsem naházela asi 2OO Kč!) = zábava, ale i kocovina. Netuším, jak a v kolik jsem se dostala domů, ale prej jsem se potkala ve dveřích s bráchou a byla jsem "společensky unavena" :-D. Ráno jsem se probudila s pěknou kocovinou. Snažila jsem se zmátořit ledovou srchou, ale moc to nepomohlo. Hrozný to bylo. Vyžehlit si věci, zabalit si kufr, dokoupit potřebné věci v supermarketu  a dopravit se na letiště. Nakonec jsem to zvládla a zdárně dojela na Ruzyň. Tam jsem si sedla a čekala na Petra, který byl v Praze na Vánoce a spolu se mnou se vracel do Lisabonu.

Na letišti nás odchytla redaktorka z Radiožurnálu, chtěla s námi udělat krátký rozhovor na téma "Znáte svoje práva v letecké dopravě?". Mně zrovna nebylo do zpěvu, tak to padlo to na Petra. Bohužel to nebyl poslední konatkt s médii. Za pár minut na nás mířila kamera Český televize a reportérka se mě ptá: "Můžu vám nabídnout leták o právech cestujících?" Strká mi to a já jsem hrozně zabržděná. Po trapném chvíli řeknu: "Ano, proč ne". Retard. Ale co byste chtěli od člověka s kocovinou!

Audio záznam s Petrem tu. Moc se teda nepředvedl :-D.
Video s mojí zpožděnou reakcí tu. Čas 00:47 - 00:50.
 
 V letadle jsem měla na mále, chvíli jsem si řikala, že asi využiju jejich sáček na airsickness. Ale můj žaludek se s tím nakonec vypořádal. S chutí jsem si dala i servírovaný meal. To bylo na letadlový poměry dost dobrý. Holt TAP Portugal není žádná nízkonákladovka.
Po příjezdu jsem se cítila celkem fit. Ale stejně jsem se těšila, až budeme u Petra na bytě. Netrvalo to dlouho, u Petra "doma" jsme byli za 25 minut.
Pokojík má hezký, celkem útulný a tak akorát velký. Navíc mu z pokoje vedou francouzská okna přímo na balkon. Jedinou nevýhodou (celého PT) je neexistence centrálního vytápění. Když je venku 10 stupňů, tak vevnitř je taky. Ale štěstí tu není taková zima  - oproti aktuálním teplotám v Čechách - takže si stačí oblíknout mikinu navíc.

Petrův domácí nám udělal večeři, což nám vytrhlo trn z paty, neměli jsme nakoupíno. Henrique (pan domácí) se podivoval, proč nepiju víno, tak jsem se "pochlubila" se svoji kocovinou. Chtěli jsme to brzo zalomit, ale dokopali jsme se do postelí (tedy - já do postele, Petr do spacáku) až v půl jedný. Doma by bylo půl druhý...

27 Dec 2010

Les Amours Imaginaires

Tenhle film se mi prostě líbí. Krásný vizuál, artová atmosféra, skvělá hudba, která výborně pasuje do jednotlivých scén. Naprosto mě  to uchvátilo. Moc příjemný film, který rozhodně stojí za to vidět.



P.S. Člověk se ve filmu kolikrát najde (nebo aspoň já si občas říkala "hele, takhle se občas chovám").

26 Dec 2010

Carpaccio z červené řepy

Ingredience:

* 1 červená řepa velikosti pěsti
* 200 ml olivového oleje
* 4 lžíce medu
* 2 lžíce cukru moučky
* 4 lžíce bílého vinného octa
* 6 lžic pomerančového džusu
* 2 lžíce sojové omáčky
* cca 4 cm dlouhý špalík čerstvého zázvoru
* 125 g čerstvého kozího sýra
* hrst piniových semínek (narazila jsem na ně v Marks & Spencer)
* špetka tymiánu
* sůl, pepř

Postup:

Řepu jsem očistila - oškrábala - a nakrájela na tenké plátky. Svařila jsem ocet s cukrem, pak jsem do toho přidala med, pomerančový džus, tymián, olej, sojovou omáčku, pepř a sůl. Směs jsem promíchala a přidala do ní nastrouhaný zázvor.

Plátky řepy jsem vložila do zavařovací sklenice a zalila připravenou marinádou. Nádobu jsem uzavřela a nechala macerovat plátky při pokojové teplotě po dva dny.

Pak jsem plátky řepy naaranžovala na talř, nakladla kozí sýr a posypala nasucho opraženými piniovými semínky. Skvělě se k tomu hodí bageta. Z výše zmíněného množství uděláte dvě a půl porce. Je to fakt luxusní mňamka. Teď budu macerovat v jednom kuse :-).

24 Dec 2010

Dortíčky se skořicí, čokoládou a mandlemi

Ingredience:
 
Křehké těsto
* 180 g hladké mouky
* 1 žloutek
* 80 g másla (před zpracováním jsem ho nechala cca hodinu mimo ledničku, lépe se zpracovává)
* 2-3 lžíce cukru

Zbytek
* 225g tmavé čokolády
* 80g změklého másla
* 100g třinového cukru
* 1 lžička vanilkového extraktu
* 2 lžičky mleté skořice
* 80 g mletých mandlí (nesehnala jsem, ale plátky mandlí byly taky dobrý)
* 2 vejce
* 2 lžíce hladké mouky
* špetka kypřícího prášku

Postup:

Křehké těsto jsem vyrobila z hladké mouky, másla, žloutku, cukru a pár lžic vody. Těsto jsem rychle zpracovla, vytvarovala do bochánku, zabalila do fólie a uložila na 45 minut do lednice.


Těsto jsem lehce vyválela na pomoučeném vále. Vykrájela jsem v něm kolečka o průměru 7 cm a vyložila jsem jimi své muffiní košíčky. Dala jsem chladit.


Rozpustila jsem 100 g čokolády a smíchala s máslem, cukrem, vanilkovým extraktem a skořicí. Směs jsem dala do mixéru, přisypala mandle, vejce a mouku s kypřícím práškem. Promixovala jsem to, až mi vznikla hrubá pasta. Rozdělila jsem ji do formiček a pekla - v předem předehřáté troubě - na nejnižší stupeň po dobu 20 minut. Nechala jsem to vychladnout, a pak jsem dortíčky vyndala z košíčků. Z těch silikonových-muffinových to jde ven proklatě dobře.


Rozpustila jsem zbylých 125 g čokolády a nanesla na dortíky. Finito - dortíčky byly připraveny ke konzumaci.


P.S. Po výrobě těhle dortíků jsem dostala hned dvě nabídky k sňatku :-D.

18 Dec 2010

Chačapuri

S těmito gruzínskými chlebo-plackami jsme se chtěly vytáhnout na gastropárty. Chačapuri tam dělal ale kde kdo, takže to moc nevyšlo :-). 

Existuje spousta receptů na chačapuri, vždy záleží z jakého regionu pochází. My jsme s Eliškou upgradovaly chačapuri ze západní Gruzie - přidaly jsme tam česnek.

Ingredience

Těsto:
* 1 vejce
* 1kg hladké mouky
* cca 1/2 litru mléka
* droždí
* špetku soli

Náplň:
* mozarella
* balkánský sýr
* 3 stroužky česneku

Plus je potřeba hladká mouka na vál a žloutek s troškou mléka na potření chačapuri v syrovém stavu.


Postup:

Z droždí a vlažného mléka vyrobíme kvásek. Do mísy nasypeme mouku s trochou soli, přidáme kvásek a vejce. Pak přiléváme mléko a mícháme, dokud nevznikne měkké těsto. Těsto necháme hodinu kynout.

V mezičase si připravíme náplň z mozarelly, balkánského sýra a česneku - všechno nastrouháme a smícháme.

Namoučíme vál i ruce - protože těsto hodně lepí - a rozválíme těsto. Doprostřed dáme sýrovou směs, zabalíme do těsta a vytvoříme z toho takový bochánek. Ten si dáme na plech a vytvarujeme dokola jako pizzu. Předtím než dáme chačaupri do trouby, potřeme ho žloutkem. V předehřáté troubě pečeme cca 20 minut.

Ještě teplé chačapuri potřeme máslem a nakrájíme na trojhránky. Gruzínský chléb je na světě.

Eliška krájí

30 Nov 2010

Na skok do Vídně

Každý rok na podzim vyrážím do Vídně. Hlavním bodem návštěvy jsou výstavy. Vedlejším produktem cesty je koupě kabátu :-). Ani letos tomu nebylo jinak.

Tentokrát jsem do Vídně jela s mámou - dostala ode mě tuhle cestu k narozeninám.V plánu jsme měly výstavu Michelangela a Picassa v Albertině a výstavy v Leopoldově muzeu.

Máma nikdy nebyla ve Vídni, fungovala jsem tedy jako její průvodce. Je to fajn vyskytovat se po několikáté ve městě a víte, jak to chodí, kde co je, co stojí za vidění, kde se máte najíst... Je příjemný mít takový jistoty.

Ve středu jsme vyrazily z Prahy brzo ráno a ve Vídni jsme byli kolem půl jedné odpoledne. Zamířily jsme si to do hostelu, kde jsem se zbavily nepotřebné zátěže v podobě nesesérů, třiček na spaní a kalhotek na druhý den a vydaly se do víru města.

Pohybovala jsem se po městě sebevědomě a ukazovala mámě Vídeň. Zavedla jsem ji do restaurace, kterou jsem si pamatovala z předchozích návštěv. Tam jsme ukojily náš hlad. S plnými břichy jsme si to štrádovaly po Mariahilfer Strasse  a nakukovaly do obchodů. V Benettonu jsem si vyhlídala kabát!


Po "menší" procházce po části vídeňských pamětihodností jsme dorazily do Albertiny. Ač bylo po šesté, na Michelangelovi byly tři prdele lidí. Nejhorší byly skupinky s průvodcem - totálně zabarikádovaly několik kreseb a nikdo další si je neměl šanci prohlídnout. Snažily jsme se předbíhat tyhle skupinky, ale moc to nešlo. Když jsme se zbavily jedné, hned se objevila další. Zabít je je málo! Michelangelovy kresby byly moc pěkné. Prencizní, dokonalé. Když jsem viděla úžasně vykreslené záda, ihned jsem zatoužila po tak pěkném svalstvu, jako měl model na obrázku. Znovu jsem se utvrdila v tom, že Michelangelo byl bravůrní kreslíř (a sochař), ale kýčovitý malíř.

Po dokonale řemeslně odvedených dílech Michelangela jsme zavítaly mezi Picassova díla. Po prohlídce si člověk pomyslí "Picasso, ten se s tím nijak nesral". Frkal jeden obraz za druhým. Vzal štětec s barvou a tah sem a tah tam (aspoň takhle tvořil na filmech, které doprovázely exhibici). Na téhle výstavě se mi zalíbily  všehovšudy 3 obrazy a dvě sochy. Hm. Každopádně to byl jiný pohled na Picassa.

Kulturně obohaceny jsme se opět vydaly do ulic města. Byly jsme očíhnout Rathaus, kde už běžel vánoční trh. Samotné krámky hlásily zavřeno, ale to nás nemrzelo, šly jsme tak kvůli fotkám osvětlené radnice.

Naši rychlou večeři přeskočím a přesunu se rovnou do hostelového baru, kde jsem "musely" využít naše vouchery na 4 welcome drinky. Posadily jsme se na vysoké stoličky a pozorovaly osazenstvo. Je vtipný, jak se v hostelech vyskytují stejný typy lidí. Vždycky narazíte na vožralou holku, co leze po všem, co má pinďoura; osamělé cestovatele, co sedí na báru a pozorují TV; kluky, kteří do sebe hází jedno za druhým, pořvávaj a jsou vůbec hrozně kůl; intelektuálská dvojice, která si vyměnuje cestovatelské postřehy ze své big tour po Evropě... Máma říkala, že mi šlape po štěstí, že mě v její přítomnosti žádnej kluk neosloví :-D. Ale žádnej, kterej by stál za hřích, tam nebyl.
Druhý den jsme si zbalily svý saky paky a vyrazily za kulturou do Leopoldova muzea. Co tam stojí za vidění? Jednozančně The Leopold Collection - Schiele & Klimt. Leopold muzeum se právem chlubí, že vlastní nejrozsáhlejší sbírku Egona Schieleho. Jóó, kam se na ně hrabe Český Krumlov. Vyzdvihovaná výstava Cézanne - Picasso - Giacometti vás možná zklame. Za chvíli si to projdete a říkáte si "Tohle je všechno?". Aspoň z toho nemáte v hlavě galimatijáš. Ač tisk tvrdí něco jiného, kvůli tomuhle rozhodně nemá cenu jezdit do Vídně. Koho si však nesmíte nechat ujít? Otto Muehla! Je to hravý, vtipný, má to nadhled. Nejlepší je jeho série inspirovaná Van Goghem. Čůrala jsem tam smíchy. Gogh jako úchylák, co číhá na mladý pár / Ježíš na kříži, co střílí ze všech svých otvorů tělní tekutiny po nepřátelích / Gogh, který obcuje s kozou a v pozadí je Goghův typický most v Arles ... Nemá to chybu.
 Vidíte ten kozy vyděšený výraz? Úžasný, jak se mu ho tam podřilo jedním tahem dostat.

Otto Muehl byl příjemnou tečkou za všemi těmi muzejními zážitky. Autobus nám jel pozdě večer, takže jsem stihla mámě ještě něco málo z Vídně ukázat. Byl to moc pěkně strávený čas. Na shledanou za rok.

Hundertwasserhaus

P.S. Na kabát se nazapomnělo, už mi visí ve skříni :-). 

20 Nov 2010

HOUSE OF LOVE 2: Návrat hezkých hochů

Soubor A Studia Rubín opět nabídl skvělý divadelní zážitek. Představení House of Love 2 nemělo chybu. V tomhle případě "dvojka" nebyla průser, ba naopak, podle mě byla lepší než "jednička". Představení má vtip a je plné trefných narážek na zlatá devadesátá. Fenomén boyband  - kterému se ve hře věnují - vystihli dokonale. Královsky jsem se bavila.


Pro ty,  kteří vyrostli na bravíčku, koukali na Eso s Pergnerovou a chtějí si nostalgicky zavzpomínat na the best of 90´s, je to to pravé ořechové.

P.S. Leave Casiopea alone!!!

11 Nov 2010

CAKEBREAK - blešák v Meet factory

Spousta lidí, špatné osvětlení. Ale i přes tyto dva velké hendikepy jsem neodešla z blešáku s prázdnou.

Úlovek první: svitkové filmy kus á 25 Kč - důvodem tak levné ceny byla několikaletá expirace filmů, tak uvidím, co z toho vyleze. Třeba nějaký umění :-).

Úlovek druhý:

Agatha Christie: Murder at Hazelmoor á 20 Kč
Úlovek třetí:
HYPE Tričko - sice za pade, ale kvůli tomuhle nápisu jsem ho prostě musela mít

P.S. Na blešáku se objevili prodejci vintage bižuterie. Z těch napálených cen jsem byla rozčílená. Brož, kterou jsem koupila na blešáku na Náplavce za 30 Kč, tu prodávali za 150Kč! Náušnice, které jsou k vidění na aukru za 50 Kč, se tu snažili prodat za trojnásobek. Takže pozor, nakupujte bižu s rozmyslem.

7 Nov 2010

DOC DREAM aneb MFDF Jihava

Michal: "Nechtěla bys o víkendu do Jihlavy?
Já: "Hrozně ráda, ale musím stihnout všechny projekty do školy."

Tahle nějak to začalo. Všechny školní resty jsem do pátku vyřešila, takže jsem mohla klidně vyrazit na festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Od kamaráda Honzy jsme dostali zadarmo akreditace, což nám udělalo velkou radost. Tímto mu ještě jednou děkuji. Jediné, za co jsme tedy  utráceli byl chlast, jídlo a nocleh v místním sokolu. Hehe.
Honzovi vděčíme nejenom za akreditaci, ale i za tip na vynikající restauraci Tři knížata. Najdete ji na náměstí. Vaří báječně, obsluha je milá a prostor je celý nekuřácký! Za sebe mohu doporučit Micháné listy zahradních salátů s opečenými kousky lososa (se sýrem Fourme d´Ambert, vlašskými ořechy, cibulkami a malinovo-ořechovým vinaigrette) - zálivka byla naprosto mňamózní a složení zahradního salátu bylo opravdu pestré. Michal by doporučil Tagliatelle s pečeným lososem (loupanými rajčaty, česnekem, olivami a bazalkou). Vypadalo to nádherně - na těstovinách se vyjímal velký steak z lososa - fakt jsme čuměli. A za 160 Kč? Nádhera. Obou nám šmakovalo.
Tady se mi daří (jinými slovy se hezky lesknu)

Dokumenty, vo to tady de

Velmi mě zaujal blok Reality TV. V této sekci jsme zhlédli Blood, Sweat & Takeaways, konkrétně první epizodu o tuna industry. Tenhle pořad si musím stáhnout, bylo to přesně to, co od reality show očekávám. Naopak The Colony americké výroby mě neuchvátila. "Tato reality show je kontrolovaným experimentem zkoumajícím, jak by lidé přežili po globální katastrofě. Po deset týdnů se deset dobrovolníků z různých oborů (vědec, mechanik, doktor a další) snaží přežít v prostředí po katastrofě. Jsou vymezeni na opuštěnou továrnu a její okolí. Ze začátku nemají vodu, jídlo ani elektřinu, ale postupně se snaží všechny tyto problémy vyřešit." (1) Bylo to umělé, samé očividně nahrané situace, nehledě na to, že v továrně se válelo nějak moc užitečných věciček. V neděli jsme viděli pražský díl Coach tripu - pitomost. Divácky velmi neatraktivní. Tohle bych se styděla vypustit na televizní obrazovky. Je to o ničem. Sérii reality show jsem završili německým Die Ausreißer - Der Weg zurück. Šestnáctiletá puberťačka utíká pořád z domu (kvůli nenáviděnému otčímovi, ale matka ho z domu nevyhodí, páč ho miluje), žije na ulici, šuká s kde kým. No a díky streetworkerovi dojde k obratu o 180 stupňů a všichni se lavískujou a jsou jedna velká šťastná rodina.WTF? Nic z toho jim nevěřim.

The Dubai in Me - velmi amatérský dokument, těšila jsem se, až film skončí. Režisér byl jednou vysazenej proti real estate v Dubaji, podruhý se mu nelíbili pracovní podmínky dělníků. A skákal od jednoho k druhému. Nedoporučuji. 

El sicario: Room 164mexický nájemný vrah vypraví o svém životě a práci pro narkomafii. Ač jde vesměs o statické snímání zahaleného muže, obsahově je to velmi zajímavé. Tenhle film nedělá Mexiku dobré PR :-).

The Doors - When You´re Strange - za mě pět ČSFD hvězdiček. Muziku The Doors mám ráda, takže když jsem uviděla tenhle dokumentární film v programu, musela jsem na něj jít. Příjemný, rekapitulující snímek. Hezky se na to kouká a hezky se to poslouchá (komentář k filmu namluvil Johnny Depp). Pro fanoušky kapely nutnost. Vřele doporučuji.






5 lessons and 9 questions about Chinatown - k tomu nemám moc co říct. Dobrý nápad, ale chtělo to dotáhnout. Film náhle skončil a my si říkali "Tohle je jako všechno?".

Shitcredit - dokument o lichvě. Jeho vznik inicioval Člověka v tísni. Jako vzdělávací video pro středoškoláky dobrý, ale náročnějšího diváka to neuspokojí. Takový kinderdokument. Pro pobavení se doporučuji podívat na rappera Changa a jeho bílého kámoše.


Overdose - The Next Financial Crisis - dost dobrej a zároveň desivěj dokument. Zpracování na jedničku. Režisér nasadil laťku vysoko. Po zhlédnutí filmu jsem musela konstatovat, že studium na zemědělce mi něco málo dalo - během sledování filmu jsem se neztratila v odborných termínech :-D.



P.S. Celý dokument je k zhlédnutí na youtube.


(1) ID Sharkey: The Colony. ČSFD.

29 Oct 2010

Pissed off flickr

Flickr members are so narrow-minded! Somebody reported my photo as inappropriate and the flickr team banned my account. WTF?   


"A good rule of thumb is, bare breasts and bottoms are moderate. Full frontal nudity is restricted."

 

I had no idea that tits can shock people. Honestly I hope that someone who sued me will die from his/her shock or at least the breasts will frighten him/her in dreams.

27 Oct 2010

The last breath of autumn


All the wonderful moments of autumn I spent at work or at school or on the way from school to work. I missed a lot of nice shots. This is from the last weekend when I said no to studying and I tried to catch the last beauty of autumn.

23 Oct 2010

Decadence now! aneb mnoho povyku pro nic

V Praze můžete na Decadenci narazit v Rudolfinu, Uměleckoprůmyslovém muzeu a DOXu. Podtitul "Za hranicí krajnosti" je teda vedle, jak ta jedle. Výstava není šokující, ale nudná. V celém Rudolfinu mě zaujalo pár věcí, spočítala bych je na prstech jedné ruky. Pokoj č. 13 (UPM) byl malý, ale zajímavých kousků tam bylo víc než v celém Rudolfinu. Do DOXu nemá vůbec cenu chodit. Ale popořádku. Na výstavu jsem vyrazila se Standou a nejenže jsme viděli dekadenci v umění, ale zažili jsme i dekadenci (čti: úpadek) kavárenských zařízení.
Orlan: L´Origin de la Guerre

Václav Jirásek - Květomluv
Z Rudolfina jsem si odnesli asi nejsilnější zážitek v podobě dídžejování. V jedné zatemělé místnosti běžely projekce. První jsme si mysleli, že se jedná o nějaký video art, ale když se tam objevilo "přehrát znovu", byli jsme doma. Youtube! Objevila jsem informační stojan s přístupem na internet, naladěný na kanál Galerie Rudolfinum "Decadence NOW! Visions of Excess". Chopili jsme se příležitosti a stali se z nás dj´s. Bylo vtipné pozorovat lidi, jak přicházejí a pozorují to, co jsme jim namixovali, a když se tam objevila lišta z youtube, odešli. Bylo příjemné to mít to v režii. Naše radost však netrvala dlouho. Asi za pět minut za námi přišla kustodka, ať to ztišíme, že si lidé v sále stěžují. Asi nemají rádi Marilyna Mansona. Paní kustodce jsme aspoň ukázali, jak se to ovládá a šli jsme dál.

Gottfried Helnwein: The Golden Age
Yasumasa Morimura - Exchange of Devouring
 Standu tlačili boty, tak jsme si šli sednout do kavárny Uměleckoprůmyslového muzea, ve kterém pokračovala výstava Decadence now. V kavárně začal první dekadentní kavárenský zážitek. Standa si objednal cappuccino, já čokoládu. V lístku bylo napsáno čokoláda a dvě různé ceny. Myslela jsem si, že se to odvíjí podle velikosti. Ale jak mi obsluha (s notně velkým výstřihem, že mi - nám - tam ujížděly oči) vysvětlila, rozdíl tkvý v tom, že levnější (česká) je vodová a dražší (italská) je hutná jako pudink. Dala jsem si tu "italskou", ale slíbenou konzistenci teda neměla. Nechci vědět, jak moc vodová je ta česká, protože ta italská byla dost. Standovo cappuccino taky prý nic moc.

Po těchto luxusních drincích jsme se vydali do Pokoje č. 13. Ten nás nadchnul z celé Decadence nejvíc. Co mě zaujalo?

Zahradní trpaslík - toho bych si hned postavilo do zahrady; bavila mě představa, jak by z poza keře trčela červená čepice, člověk by odkryl větve a tam by dřepěl nasraný lilipután.

Lego koncentrační tábor - morbidní, zároveň vtipné.


Zbigniew Libera: LEGO Concentration Camp

Zbigniew Libera: LEGO Concentration Camp
Zbigniew Libera: LEGO Concentration Camp

Hlavy z včelího vosku - se Standou jsme vymysleli, že bychom je nasadili na dřevěnou plaketu - jako trofej - a udělali si z toho věšáky.

DOX snad ani nemá cenu zmiňovat, nebo má, aspoň nevyhodíte za jeho návštěvu peníze. V rámci Decadence Now! jsou tam k vidění díla dvojice Gilbert & George. Nůdá. Nejvíc jsme kroutili hlavama nad sérií fotek z hospodského prostředí. Rozostřené fotky, černé fotky, fotky s bílým flekem. Kdybych tohle vyfotila já, tak by to šlo rovnou do koše, jakožto nepovedené fotky. Když už jsme byli v DOXu, tak jsem si šli projít i zbylé výstavy. Těšila jsem se na  Metropolis - streetart a graffiti projekt, který byl součástí českého pavilonu na výstavě EXPO 2010 v Šanghaji - ale ta mě zklamala.
Zdroj: http://dox.cz/cs/exhibition?40/abou
Instalace mi přišla dost odfláknutá, jedině videa byla zajímavá. Video o "automatu na spreje" mělo nápad a na dokumentu z čínské Šanghaje jsme se zasekli až do zavíračky. Přišla za námi slečna, že za 5 minut zavírají, abychom už šli. Tak jsem si ještě v rychlosti prohlídli socialistickou Planetu Eden. Ještě, že jsme se na ni nevykašlali, Standa tam za vitrínou objevil lunochod a byl z něj naprosto nadšen. To víte, nostalgie. Docela jsem mu záviděla, že měl jako malý tuhle hračku. Já ne. Bůůů. 


Tyhle kulturní zážitky jsme museli zapít a abychom byli styloví, šli jsme do Cafe Decada. Tenhle podnik mám ráda, ale ten večer se teda nevytáhli. Úpadek, úpadek, úpadek. Obsluha si nás vůbec nevšímala, raději si prohlížela fotky na notebooku. Lepší by bylo, kdyby se víc zaměřili na osazenstva kavárny. Nejenže by dostali dýško, ale taky se mohly bavit na účet lososího muže. Tuto přezdívku jsme vymysleli jednomu hostu na základě jeho Lacoste košile v lososí barvě. Italský metrosexuál se slizkou pěšinkou. O téma hovoru bylo postaráno.

Nu, a to je všechno. Dobrou noc, ať vás dekadence (a lososák) nestraší celou noc ;-).

21 Oct 2010

Fashion blogy - reklama zadarmo

Včera jsem si listovala přílohou Hospodářských novin proč ne?! a zastavila jsem se na článku "Mladí, slavní, mocní". Článek byl věnovaný tématu, kterého jsou teď plná média - fashion blogům. Níže uvedený odstavec  mě popíchl k příspěvku o módních blozích jakožto marketingovém nástroji, který má velký potenciál.
"Sedí v prvních řadách přehlídek nejvýznamnějších návrhářů, designéři jim posílají své nejnovější modely, vlivné časopisy s nimi dělají rozhovory a oni často nemají dostudovanou ani střední školu. A to všechno jenom proto, že si bloggeři na internetu píšou o módě deník."
Samozřejmě, že to návrháři, designéři nebo prodejci oblečení nedělají z čistého altruismu, je to skvělá reklama a za hubičku! Asi nejviditelnějším hráčem v ČR je na tomto poli H&M. "Významné" blogerky si pozve do svého showroomu, ty o tom napíší (s patřičnou foto ilustrací) na svých blozích a H&M má reklamu zadarmo. Desítky čtenářek zatouží po stejném oblečení a vyrazí do nejbližšího obchodu. Skvělá marketingová strategie.

Co by se stalo, kdyby blogová celebrita Sandra Leopardová začala hanit H&M? Jak velký vliv by to mělo? Přestaly by tam čtenářky blogů nakupovat? Protože když můžou blogerky přilákat zákazníky, můžou je i odradit.

18 Oct 2010

Designblok 2010

Kolem designbloku bylo zase velký haló. A zbytečný. Chodit a zajímat se o design je teď v kurzu (soudě podle blogískového světa, kde se to hemží příspěvky o letošním designbloku) a protože jdu samozřejmě s dobou, nesměla jsem na "svátku dizajnu" chybět. Muhehe. Teď vážně. Po minulém slabém ročníku se mi tam moc nechtělo, ale říkala jsem si, že tomu dám ještě jednu šanci, třeba budu příjemně překvapená. Pragmatické já mi říkalo, že ne. Umělecké já na to "aspoň si tam zafotíš a podíváš se do té pěkné budovy" a někde v zapadlých částech mozku se ozývalo egoistické já se svým "napíšeš vo tom článek na svůj blog".


Na celém Designbloku byly nakonec nejzajímavější prostory - bývalá budova Elektrických podniků hl. města Prahy - ve kterých se nacházelo Superstudio. Zajímavého a originálního designu tam bylo pomálu. Příští ročník si asi odpustím.


Vděčný fotografický objekt, ale jinak je to neforemný pytel

Za tuhle skleněnou instalaci palec nahoru

Krysí lampa byla taky pěkná

15 Oct 2010

Hipster kitty advises

Z dnešní cesty MHD

"Dámy a pánové, doufejte, že ty dveře zavřu, protože jinak vás tady všechny do jednoho vysadim." pravil řidič metra. Dveře se mu naštěstí podařilo opravit a my cestující jsme mohli zůstat "pohodlně" (paní zleva mě utiskovala svými kily navíc) sedět na svých sedačkách.

13 Oct 2010

Smolíkovi



To byl bozi serial, co? Taky jste koukali?

No es un tumor, es mi papada!

Papada - bylo jedno z prvních španělských slov, které jsem se naučila. Kdysi dávno jsem náhodně listovala stránkami slovníku s tím, že na které slovo mi padne prst, naučím se ho. Prst spočinul na výrazu papada. Tenhle výraz se mi natolik zalíbil, že se z něj stalo mé internetové alterego

Co se tedy skrývá pod slůvkem papada? Dvojitá brada!

P.S. Žena na obrázku v záhlaví blogu je majitelkou Turnerova udělátka. Zajímalo by mě, zda to opravdu fungovalo. Inu, i ženy na začátku 20. století trápila dvojitá brada.

-----------------------------
Update:

Před chvílí jsem narazila v online bulváru na komentář "Někdo má dvojitou bradu, někdo má zdvojená ňadra i bradu." Haha.

9 Oct 2010

A vintage feel

V sobotu obyčejně vyspávám do dvanácti. Přes týden toho moc nenaspím, takže si to o víkendech vynahrazuju. Táta mi vždycky nadával, že celý den prospím a promarním. Inu, minulou sobotu jsem "neprobendila".

Z postele jsem vylezla před osmou a vyrazila s bráchou na blešák v Kolbence. Do turniketu jsme vhodili dvacku a byli jsme propuštěni do areálu. Bylo to rozsáhlé. Taky jsme tam strávili 2,5 hodiny. Co se týče sortimentu, najdete tam od každého něco. Nové zboží typu Kik, pneumatiky (ty tam prodávalo nejmíň 5 prodejců), starou bižuterii, korálky, sladkosti, vajíčka (ty byly stejně jako pneumatiky v kurzu), knížky, vinyly, lebky zvířat, obrazy, skleničky, oblečení, ledničky, televizory ... Jednu takovou vobrovskou plazmu prodávali cikáni - jsme si s bráchou říkali, že je lepší nepátrat, jak k ní přišli. 


Na blešák jsem šla s cílem najít nějakou bižu. Bylo toho tam spousta - ale prodávající se o to vůbec nestarají. Všechno je to naházené a smotané v jedné krabici. Hledajíc nějaký ten poklad jsem se několikrát  nabodla na sichru z broží. Ještě, že jsem očkovaná proti tetanu. Nakonec jsem našla to, pro co jsem přišla. Byla to náhoda. Už jsme byli znavení, vypravili jsme se směr východ, když tu mé oko spočinulo na zem a tam byly dva starožitné náramky po 20 korunách. Po pár metrech jsme narazili na stánek, který se specializoval na starou bižuterii. Z něj jsem si odnesla další starožitný náramek, štrasovaný.


Tyhle používané, většinou staré, věci mám ráda. Vyzařuje z nich historie. Věci mají svůj příběh, jsou něčím výjimečné. Rýhy, škrábance pro mě neznamenají vady na kráse, já to beru jako devizu, patinu minulosti.

Taky mám radost z vinylu boogie woogie (za 30 Kč). Staré americké nahrávky ze 30. & 40. let.

Tenhle blešák se mi zamlouvá víc než ty na Míráku nebo na Náplavce. Prodejci tolik nerejžují, v areálu najdete i něco k zakousnutí a k pití.

Když už jsme bylina druhé straně města, spojili jsme blešákování s plaváním. Sjeli jsme o stanici dál a šli jsme si protáhnout naše těla do Hloubětína. Když jsme vycházeli z bazénu, říkali jsme si s bráchou, že touhle dobou bychom vylejzali z postele :-D.

4 Oct 2010

THIS is the art

It´s called BREAKFEST

We bought this postcard in Berlin museum Martin Gropius Bau. I guess it was printed for some exhibiton which was held in the museum. So it must be art :-).

Seriously. This is not art, this is just a dick.

We had to buy and post it to our friend Michal because we play a game "post the worst postcard ever". I think we won.