Prague food festival 2010

V příspěvku věnovanému Prague Food Festivalu přibyla fotodokumentace (film naskenoval - a patří mu velký dík - Petr).

Amanda Palmer and Jason Webley in Prague

Fucking good show!

Neil Gaiman was there! (in the middle with the b´day cake)

České koruny v rozkladu

Minulý týden, když jsem si hrála na žienku domácu a prala prádlo, jsem si všimla divného zvuku, který se linul z koupelny. Při bližsím prozkoumání jsem zjistila, že to vychází z pračky... Při odstřeďování z ní lítaly jiskry. Což může být v kombinaci s unikající vodou, která tvoří pod pračkou louži, smrtící koktejl.

Tyhle se do oběhu už nedostanou ...

Dnes se tomu táta-kutil snažil přijít na kloub. Rozčiloval se, nadával si do starého osla, ale příčinu nenašel. Zato našel v útrobách pračky staré mince. Podle stupně rozkladu bych řekla, že tam byly dráhně let. Což mě přivádí k jádru příspěvku. Vždycky jsem si myslela, že mince je vyražena z jednolitého kusu kovu a ono ne. Moc se neliší od těch čokoládových. Dva plíšky, po jejichž odkrytí nenajdete čokoládu, ale ocelový plátek.

Jak jsem si lakovala nehty

Je tomu hodně let, co jsem si naposledy lakovala nehty. To jsem byla ještě teenagerka bez občanky, která se řídila modním diktátem Brava :-D. V květnu mě osud zavál do Londýna. V místním hostelu jsem se spřátelila s Australankou, která měla rudě nalakované nehty, vypadalo to nádherně. I zatoužila jsem po červených nehtech. Během nákupů v tom nejbáječnějším obchodě Primarku jsem narazila na červený lak za libru. Ideální testovací cena. Když se mi nátěr nebude líbit, ztráta jedné libry mě nebude bolet. Lak tedy zamířil do nákupního košíku.

K lakování jsem se dostala až včera. Jako odreagování od učení. První na řadu přišla levá ruka, ta snazší. Ale na to, že jsem pravák, to moc nevypadalo. Pamatuju si to lehčí. Celá procedura levé ruky mi trvala něco přes hodinu. Holt to není jako jízda na kole, která se nezapomíná. Lakování se zapomíná. První tahy štětečkem byly katastrofální - spolu s nehty jsem si obarvila okolní kůžičku. Vypadalo to fakt blbě. Do boje jsem musela povolat odlakovač. Naštěstí bez acetonu, takže mě po jeho nadměrném používání nebolela hlava. Jak jsem se snažila odlakovat ty nechtěné rudé plochy, odbarvila jsem si i lak z nehtů a mohla jsem jet nanovo. Když už to vypadalo nadějně - pravá ruka byla přesnější a nehty začínaly vypadat k světu - drcla jsem si do ještě nezaschnutého laku a setřela si ho. Takže od znova. Odlakovat-nalakovat. Nadávala jsem si, proč jsem se do téhle zkrášlovací šílenosti pustila, ale když už jsem nad tím strávila takového času, musela jsem to dodělat. Nakonec jsem to zvládla. Nehty na levé ruce nabarvené. Teď pravá ruka. Chopila jsem se štětečku a první zkusila nehet na palci. Nebyla jsem moc úspěšná. Pro jistotu jsem to nechala na mámu. Připomnělo mi to dětství, kdy jsem si uměla ostříhat nehty na levé ruce, ale s pravou jsem musela za mamkou. Dopadlo to dobře, když vezmu v potaz, že si máma odmítá pořídit brýle na blízko a moji ruku si pořád oddalovala, aby na to lépe viděla.

Lakování je taková piplačka, navíc s nedlouhou trvajícím účinkem, že nevím, jestli do toho půjdu zas. Ale je to krásné. A pro krásu se musí něco vydržet. Aspoň se to říká.

Výlet do Kutné Hory

V uterý jsem se s Kanaďanem vypravila do Kutné Hory. Bála jsem se, že se na Hlaváku nenajdeme včas a ujede nám vlak, ale kupodivu jsme se našli doslova ihned. Naopak koupě jízdenek - u které jsem předpokádala hladký průběh - se trošku zkomplikovala. Nemohli jsme najít pokladny. Ano, je to hanba, rodilý Pražák a neví, kde koupit lístky! Omluvou mi budiž to, že Hlavák kompletně předělávají a nevědomá nejsem jenom já :-D.

Zapadli jsme do volného kupé. Donny pozoroval okolí, já si cestu krátila čtením jeho průvodce - na to, že autorem knihy je Američan, to víceméně odpovídalo. Nějaké historické nepřesnosti jsem objevila, ale furt lepší než Lonely Planet: Prague, který se mi dostal kdysi do ruky. Tam jsem se dočetla, jakožto o běžném a pravidelném jevu, o střílení v pražských ulicích. Chudák turista musel po přečtění nabýt dojmu, že na něj z každého rohu vylétnou kulky.

Po příjezdu do stanice Kutná Hora hl. n. jsme se vydali ke Kostnici. Pro mě nutná obět na cestě do centra, do Galerie Středočeského kraje. Všechny lákadla Kutné Hory jsem měla tu čest navštívit kdysi se základkou, takže se mi do Kostnice nebo do Chrámu sv. Barbory moc nechtělo. Ale aspoň jsem si hezky zavzpomínala, třeba na místo, kde jsme my holky čůraly (pamatuju si, že jsem ho hledaly pěkně dlouho, protože jsme nechtěly, aby nám kluci vykoukali prdelky, natož frndy :-) ).


V živé paměti mám tu dlouho cestu do centra - vidím to jako dnes, jak jsme se jako malí školáci ve vedru lopotili od Kostnice k chrámu sv. Barbory - proto jsem byla ráda, když jsem chytli vlak do města. Jako bonus nás pan průvodčí nechal jet zadarmo. Protože jsem orientačně zdatná, nabrala jsem správný směr a brzy jsme dorazili na hlavní náměstí. Cestou jsem si dala první letošní točenou zmrzku a Donny koupil pro svoji girlfriend perníkové srdce.

V dohledu chrám sv. Barbory, ale Donny měl hlad. Nedalo se nic dělat, museli jsme se jít najíst. V zapadlé uličce jsme natrefili na restauraci V Ruthardce. Trošku mě zaskočilo, že jsme v restauraci byli jediní - většinou to nevěstí nic dobrého - ale všechno bylo fajn. Nejvíc se mi líbila lokalita - ukrytá zahrádka a výhled na kostel sv. Jakuba, Chrám sv. Barbory.


Dalším plusem restaurace byla točená kofola, ta v tom vedru bodla. Personál byl vstřícný a měl pochopení pro zvláštní přání Donnyho (narozdíl ode mě). Donny si totiž objednal k sekané bramboráky. Vyvracela jsem mu to horem dolem, říkala jsem mu, že to je prapodivná kombinace, že mnohem lepší by byly obyčejné brambory, ale marně. Dokonce se ná nás utrhnul, proč si kurva nemůže dát ty bramboráky! Tak jsme se s číšníkem na sebe podívali a vyměnili si pohledy, které říkaly, když to ten cizinec mermomocí chce, tak mu to dáme, ať si to vyžere. Jeho blbost, my jsme ho varovali. Po ochutnání Donny uznal, že je to fakt divný a dojedl jen sekanou. Já si pošmákla na Obalované brokolici s opečeným bramborem. Ceny příjemné (rozumějte ne pražské).

Po obědě jsme konečně dorazili do GASKu. Už dlouho mě žádná galerie tak nenadchla. Galerie je výborně koncipovaná, skvěle architekonicky řešená, moderní. Prostory jezuitské koleje byly dobrou volbou. GASK by rozhodně obstál i v mezinárodním měřítku.

V první patře najdete stálou expozici s výběrem ze sedmi tisíc sbírkových předmětů středočeské galerie. Výstava ukazuje, jak se v průběhu historie měnila akviziční politika galerie. Vystavované kusy tak netvoří samé taháky (nejlepší kousky), ale své místo si tu našlo i normalizační umění. Jak se měnilo společenské klima, měnily se i preferenci v oblasti nákupu uměleckých děl. Výstava je členěná do tří specifických celků - šedesátá léta, období normalizace a doba po roce 1989.

Druhé patro patří krátkodobých expozicím. Najdete tu výtavu Emila Filly. Nečekejte jeho obrazy, jde "pouze" o jeho archiv. Ze stropů tu visí stovky kartonů, na které si Filla lepil fotografie, reprodukce, výstřižky tisku spojené nejen s jeho vlastní tvorbou, ale i s tvorbou jiných autorů (např. Picasso).


Ve druhém patře je ještě k vidění Iluminace (do 8/8/2010) - kterou středočeský hejtman Rath vydražil v Sotheby´s za 510 000 liber - a výstava Kontakt.

Iluminace aspoň na pohledu

Kontakt, nebo-li sbírka skupiny Erste Bank, mě minula. Nejsem příznivcem konceptuálního a performativního umění. V tomhle jsem konzervativní a tohle pseudo umění mě moc nebere. Na pohled mě zaujaly jen dvě díla - Kazimír Malevič: Poslední futuristická výstava a plakát Bosnian Girl od Šejly Kamerić.

Graffiti napsal neznámý holandský voják na stěnu kasáren v Srebrenici 1994/1995

Po přečtení doprovodného textu jsem musela uznat, že Černý spis od Sanjy Iveković a Kontakt od Jiřího Kovandy jsou chytrá a vtipná díla. Na milost jsme vzala i Desaturovanou hudbu od Milana Knížáka, ocenila jsem ho za zajímavý nápad (ale abychom si to ujasnili, jinak ho nemám ráda, toto je VÝJIMKA).

Po návštěvě GASKu jsme se vrhlli na posledni kutnohorský rest, chrám sv. Barbory. Donny udělal pár cvaků, a pak se vyrazilo na vlak do Prahy.

Byl to příjemně strávený den. Musím opouštět Prahu častěji.

Farmářský trh na Náplavce

Zdroj: http://www.farmarsketrziste.cz/

Tak jsem se dočkala. Konečně trh, který vychází vstříc Pražanům z druhého konce Prahy, to jest z pětky. Nemusela jsem se lopotit na Kubáň (nedej bože do Klánovic) a mohla si trošku přispat.

Otvíračka nového farmářského tržiště se uskutečnila tuto sobotu. Zkušeností naučená jsem tam s frajerem vyrazila na devátou hodinu. Trh to byl malý, ale to se dalo čekat, premiéra a trhovci neodhadli zájem (velký) ze strany kupujících. Věřím, že příští sobotu - trh se bude konat pravidelně každou sobotu od 9 do 16 hod - to bude větší a dostane se na víc koupěchtivých lidí.

Největší bombou trhu na Náplavce jsou podlě mě živé ryby. Včera jste si - po vystátí větší fronty - mohli odnést pstruhy. Stejně dlouhá fronta se stála na zeleninu. Ale cibulky a mrkev, kterou jsem tam zakoupila, stály za to. Moc pěkná zelenina už napohled. Z trhu jsem si ještě odnesla jahody, ale s těmi už jsem tolik spokojená nebyla, v košíčku jsem našla ukryté plesnivé kusy :(. V závěru jsme se stavili u stánku s Držkovským pečivem a odnesli si chleba s para ořechy (výborná záležitost), pár kořenových "rohlíků" a koláče. Koláče jsme nedovezli domů, všechny jsme je zpucli u Vltavy. Labutě natahovali krky, ale nepochodily. To mě přivádí k pochvale lokality, je jak ušitá pro konání trhů. Řeka, co by kamenem dohodil, lavičky, korzující Pražané ... A opačně, trhu sluší Náplavka. Krásně ji oživí. Mnohem lepší investice, než Smíchovská pláž na protilehlém břehu.

Myslím, že se ze mě stane pravidelný návštevník a vám doporučuji návštěvu, minimálně na čumendu a na koláčky.

Banánové muffiny

Včera jsem dostala hroznou chuť na muffiny (nebo to byl spíš kuchařský absťák?) - buď jak buď - cestou z práce jsem se stavila v obchodě a koupila banány (v plánu byly banánové muffiny, neboť jahody došly a do farmářských trhů daleko). V tom vedru bylo pečení trošku harakiri, ale touha byla silnější než zdravý rozum, který velel sedni si a relaxuj.

Ingredience (na 12 muffinů):

* 1/2 hrnku rozpuštěného másla
* 1 hrnek vlašských ořechů (příp. lískových oříšků)
*150 g cukru krupice
* 230g hladké mouky
* 2 vejce
* 1 lžička vanilkové esence (tu spolehlivě nahrazuji vanilkovým cukrem - 2 lžičky)
* 1 lžička prášku do pečiva
* 1/4 lžičky jedlé sody
* 1/4 lžičky soli
* lžička mlété skořice
* 3 velké banány

Postup:

Opražte vlašské ořechy. Po vychladnutí je nasekejte.

Rozpusťte máslo. Nechte vychladnout.

Ve větší míse smíchejte mouku (opět prosít), cukr krupici, kypřící prášek, jedlou sodu, sůl, skořici a oříšky. V druhé míse (klidně menší) smíchejte rozmačkané banány, vajíčka, rozpuštěné máslo a vanilkovou esenci (vanilkový cukr).

Jemně vmíchejte banánovou směs do té druhé, moukové. S mícháním to nepřehánějte.

Předehřejte troubu na 180°C. Nakydejte těsto do košíčků a dejte do trouby. Pečeme 20 - 25 minut. Při pečení respektujte zkušenosti s vlastní troubou.

Příznivci muffinů, zůstaňte naladěni, neboť se chystám vyzkoušet všemožné muffvariace (určitě se můžete těšit na borůvkové či malinové muffiny) a s výsledky /recepty se tu pochlubit.

Vaše muffkrálovna

Jahodové žně

Tři vaničky jahod z farmářského trhu. Dvě skončily v králičí misce a následně v mém břichu na tento "kokainový" způsob:

Poslední vaničku jsem použila na jahodové muffiny, o jejichž recept se teď s vámi podělím.

Muffiny jsem dělala poprvé - a musím se pochválit - povedly se mi. Jen se po nich zaprášilo. Dokonce se mi dostalo zahraniční pochvaly - od Donnyho. Chichi. Konec sebechvály, jde se kuchtit!

Na 12 jahodových muffinů (košíčky o průměru 7 cm) potřebujete:

* 1/2 hrnku rozpuštěného másla
* 160 g cukru krupice
* 2 vejce
* 1 lžička vanilkového extraktu (v krámě nevedli, tak jsem ho nahradila 2 lžičkami vanilkového cukru)
* 1 a 1/2 hrnku jahod (nakrájených na kousky)
* 295 g hladké mouky
* 1 a 1/2 lžičky prášku do pečiva
* 1/4 lžičky jedlé sody
* 1/2 lžičky soli

Postup:

Rozpusťte máslo. Nechte vychladnout.

V jedné míse smíchejte cukr krupici, vajíčka, vanilkovou esenci. Do této směsi přidejte rozpuštěné máslo a dobře zamíchejte.

V další míse smísíte mouku (doporučuji prosít, těsto je pak nadýchanější), prášek do pečiva, jedlou sodu a sůl. Jemně vmíchejte kousky jahod. Přesvědčte se, že jsou všechny obalené moukou - předejdete usazení jahod na dně košíčků.

Přidejte mokrou směs do suché a lehce míchejte, dokud se všechny ingredience nespojí. S mícháním to nepřežeňte, nechcete mít přece gumové muffiny ;-).

Předehřejte troubu na 180°C. Nakydejte těsto do formiček a dejte do trouby.

Doma máme plynovou troubu, takže abych nic nepřipálila, po předehřátí ztlumím teplotu na minimum a pozvolna peču. Trvá to dýl, ale nic nepřipálím. Pečeme 20 - 25 minut.

Farmářský trh na Kubáni

V sobotu jsem si přivstala - což je pro mě, spáče, velká oběť :-D - a vyrazila na farmářský trh na Kubáni. Těšila jsem se na první české jahody a chřest. Jahody jsem pořídila, rovnou tři košíčky. Bohužel, chřest byl vyprodaný. Je to holt velké lákadlo. Jak by tak ne, když chřest české provience je vyhlášenou pochoutkou. Příště musím vyrazit dřív!

Na trhu jsem si ještě koupila 5l Lhenické jablečné štávy. Byla to docela fuška donést domů - 5 litrů se pěkně proneslo - ale vyplatilo se to. Je moc dobrá. Pití bohů. Stala jsem se na ní zavislá. Na Lhenické šťávě jsem ocenila nejen chuť, ale i formu balení. Systém bag-in-box s výčepním ventilem je naprosto famózní. Nejenže uspokojím svou touhu po čepování pití (moc mě to baví!), ale díky tomuto systému si na šťávě můžu pochutnávat po dobu 4 týdnů od prvního otevření krabice. Čistě mezi námi, myslím si, že ji vypiju dřív než skončí doba trvanlivosti :-), je vážně vynikající.

Kočka ví, co je dobré ;)


"Chytrý" výčep v akci

Potřebuju pauzu

To tak bývá, že někdy nemáte do čeho píchnout, moře času a žádné plány na obzoru. Pak se to obrátí a všechno se to nahromadí v jeden den. Chtěla jsem psát další články na blog, chtěla jsem péct jahodové muffiny, chtěla jsem se učit na přijímačky na magisterská studia, chtěla jsem upravovat fotky, chtěla jsem ... A místo toho provázím Donnyho po Praze. Né, že bych nebyla ráda, že dělám Donnymu "průvodce", ale zabírá mi to spoustu času a já nic nestíhám. Až Donny odjede, musím zase do práce. Vidina odpočinku (chvilky pro sebe) se odsouvá na víkend.

Včera jsem si prošli okolí Hradu, Kampu, vyšlápli na Petřínskou rozhlednu, shlédli Orloj a večer zakončili v hospodě. Náročný den, zvlášť v tom vedru. Dneska jsem to už nedala a spala do půl jedné :-D. Spánkový deficit - který trvá už od pátku - si vyžádal své. Chudák Donny mě naháněl na další seightseeing. Musela jsem ho zklamat, že to dneska nedávám. Abych zmírnila zklamání, vezmu kanadského kamaráda večer do Pivovarského domu na pivní koštovačku. To se mu bude moc líbit, do české kuchyně (a českého piva) se přímo zbláznil. A zítra? Zítra mě čeká výlet do Kutné Hory - Donny chce navšítvit kostnici a já bych se při té příležitosti ráda podívala do Galerie Středočeského kraje. Nedávno jsem o ní četla a říkala si "Zní to lákavě, ale jet jen kvůli tomu do Kutné Hory?". A vidíte to. Osud mi přihrál do cesty Donnyho a jeho touhu vidět kostnici v Kutné Hoře :-D.

Jdu sbírat síly a třeba ještě dnes stihnu upéct ty muffiny ;-).

Košíčky na muffiny

V Tescomě na Budějovické mají dnes a zítra 15% slevy na veškerý sortiment. To mi akorát hrálo do karet, protože jsem si chtěla pořídit formy - košíčky - na muffiny. Podle prodavačky jsme měla štestí, prý jim přišly před půl hodinou. Vzala jsem rovnou dvě balení, to mám 12 kousků. Od teď budu péct muffiny do zblbnutí. Díky blogerce CHEZ LUCIE jsem objevila stránku joy of baking, kde o recepty na muffiny není nouze! Zejména se těším na ty malinové.

Porcelánový ráj Lenky Malíské

Na výrobky Lenky Malíské jsem poprvé narazila na Superdesign marketu v roce 2008. Na první pohled mě uchvátily a já si musela něco z jejího krámku koupit. Ceny byly velmi příjemné, takže jsem si po ataku na hrníčky, misky a talířky od Malíské nenadávala do marnotratné dcery. Navíc, byly Vánoce, ideální záminka pro koupi dárků!

Králičí miska je má!

Následovaly další design akce a já si v průběhu těch tří let vytvořila na porcelán od Malíské závislost. Doma tak mám hrníčky, misku a talíř - takové malé porcelánové království. Teď už se s nákupy krotím - aby doma nebylo "přemalískováno"- ale kdykoliv zřím její výrobky, čumendu si neodpustím.

Navzdory faktu, že jsou to designové výrobky, které jejich autoři rádi a často přeceňují, Lenka Malíská se drží ve velmi přijatelných mezích. Domov si tak můžete vybavit pěknými a originálními kousky, aniž by vaše peněženka vykrvácela. A když se zmiňuji o originálních kouscích, myslím to doslova. Každý výrobek je originál - v kolekci Lenky Malíské nenajdete dva výrobky se stejnými potisky - vždycky se trošku liší.

Večer u Chlumských

Aby to nebyl jen takový výkřik do tmy, zasvětím vás do situace. Brácha se chystal mámě namasírovat nohy a máma si k tomu účelu přinesla krém. Z toho vyplnul - dle mě - vtipný dialog.

"Moje nohy si zaslouží to nejlepší!" pravila matička. "Oční krém s kaviárem?" podivil se bratr.

That's all folks.