Cafe Imperial

Navštívit Café Imperial jsem chtěla už od doby, co začal pořad Ano, šéfe!, ale odskočit si tam jen tak na oběd mi nepřišlo vhodné. Chtělo to nějakou speciální událost. Babiččiny osmdesáté narozeniny a opožděná oslava mé promoce byly ideální.

Jídlo, to je oč tu běží, takže Vás nebudu zbytečně zahlcovat informacemi o bezchybné obsluze.

Jako předkrm jsem si dala Francouzkou cibulačku - tak poctivou cibulačku jsem snad nikdy nejedla. Zápolila jsem tedy se sýrem, který né a né namotat na lžičku.

Ač byl výběr hlavních jídel střídmý (a tak to má být) - nemohla jsem si vybrat. Nakonec jsem se - na radu číšníka - rozhodla pro Chilský Sea Bass s pórkem, cuketou s glazé z limet a zázvor. Mňamka. Báječné skloubení chutí - chuťové pohárky si to užívaly a ani oči nestrádaly - na talíři to vypadlo moc pěkně.

Na vytrávení - abych si udělala místo na něco sladkého - jsem si objednala čaj z pravé máty. K tomu med v roztomilé mističce (ve tvaru úlu).

Jako sladkou tečku jsem si dala Čokoládový fondant s pistáciovou zmrzlinou a malinovou omáčkou.

Ostatní členové rodiny si taky pochutnáli. Co si tak vybavím, na stole nám přistál Tatarský biftek s topinkami, Salát se zapečeným kozím sýrem a akátovým medem, Confit z kachny s červeným zelím a bramborovým knedlíkem s cibulkou, Svíčková, Zmrzlinový pohár Imperial, Créme Brulée.

Prostředí Café Imperial je nádherné - zdi zdobí rakovnické kachličky z roku 1914, hudba je decentní, nijak neruší. Oblsuha je perfektní. Dávám deset cuketek z deseti :-).

P. S. Na záchodech mají opravdu zlaté kohoutky ve tvaru labutí :-)

Designblok 2009

Nuda, nuda, šeď, šeď ... i takovými slovy by se dal vyjádřit letošní jedenáctý ročník.

Superstudio Classic 7 nabídlo pár zajímavých kousků, ale v Holešovickém pivovaru se moc nepředvedli. Vystavující nepřišli vesměs s něčím novým - spousta věcí se opakovala. Originální kousky bych spočítala na prstech ruky. Žádná bouře mozků se nekonala.

Letošní přehlídka designu ve mě zanechala pocit rozpačitosti - kdybych měla soudit právě podle designbloku, tak český design ustrnul na místě. Kdo letos nebyl, nemusí si nic vyčítat, o nic nepřišel.

BOADESIGN Petr Mikošek / Michaela Vrátníková

Lucis

Zeiss Ikon Contaflex

Doma jsem našla starý kinofilmový foťák - Zeiss Ikon Contaflex. Kdysi na něj fotil táta. Na chvíli jsem zavrhla svojí digitální zrcadlovku a vrátila jsem se "zpátky ke kořenům". Dnes - celá natěšená, co z toho vyleze - jsem si šla do Ultralabu pro vyvolaný film. A tady je výsledek:

Hugleikur Dagsson: Is This Some Kind of Joke?

K svátku jsem dostala Dagssonovu nejnovější knihu "Is This Some Kind of Joke?". Nezklamala. Stejně vtipná jako její předchůdkyně (o které jsem psala v minulém příspěvku). Vtipy neztratily nic ze své morbidity a jsou prostě skvělé. Ty jeho kresby - zvlášť panáčci s pindíkama - mě moc baví. Když bych si měla vybrat nějakou knížku na pustý ostrov, vybrala bych si jednu z dílny Hugleikura Dagssona.

Na PenguinBooks jsem našla tuhle vtipnou synopsi:

Hugleikur Dagsson is the most famous cartoonist in Iceland. Iceland is very cold, very bleak and very expensive. The only things to do there are drink and kill whales. Dagsson’s last book – Is This Supposed To Be Funny? – was a cult international bestseller. He hopes you like this one. Otherwise he’ll have to kill some whales.

Mně se líbila, takže nejenže jsem se náramně bavila, ještě jsem zachránila velrybu :-D.

A tomu se mám smát?

Ano, určitě. Tahle vydařená sbírka kreslených vtipů od islandského karikaturisty Hugleikura Dagssona mě nutí smát se pořád.

Knížka je plná drsného, morbidního a absurdního humoru. Brilantního humoru. Autor si nebere servítky s nikým a ničím. Zábavnost ovšem nespočívá ve sprostých slovech, ale v totálním nabourávání společenských konvencí. Dagsson se s tím nesere a nebojí se podělit se čtěnáři o zvrhlé představy, které má určitě občas každý, jen o nich veřejně nemluví.

Blue Screen Of Death

Zpráva týdne - mám rozesranej počítač.

Myš se seká.

Blue Screen Of Death, Blue Screen Of Death, Blue Screen Of Death

Restart už nepomáhá.

Černá obrazovka.

Tak jsme dojeli. Naštěstí - poučena minulými vrtochy kompjůtru - mám všechny fotky (to je v podstatě to nejcennější na pc) na externím disku. Za 14 dní se uvidí, jestli je počítač definitivně ztracen, nebo ne. Prozatím si musím vystačit s bráchovým počítačem, který má neskutečně pomalý internet. Ach jo.

Seňor Chlumský

"Dokud budeš bydlet u nás, budeš jíst pomeranče!"

Rafe Morris

Australského písničkáře Rafe Morrise jsem slyšela v pražském Vagonu na začátku července. Jak jsem později zjistila, byl to jeho poslední koncert v ČR. Škoda.

Co se týká hudebního žánru, kam bych ho zařadila? Na MySpace výstižně uvádí: folk, comedy, pop.

Ve Vagonu ten večer hrály ještě dvě kapely a Morris si asi vytáhl Černého Petra, neb šel na pódium jako první. Čekal ho tak nelehký úkol (jako všechny, kteří otvírají) pobavit - zatím vlažné a alkoholem neposilněné - osazenstvo klubu. Povedlo se mu to, jak by taky ne, když jeho vystoupení bylo nabité humorem a vtipnými hláškami. Bylo na něm vidět, že si to užívá a jeho dobrá nálada byla nakažlivá.

Skvělý koncert.

Naživo je mnohem lepší (atmosféra koncertu vás prostě nenechá chladnými), ale protože v Čechách v dohledné době hrát nebude, musí postačit jeho písničky na MySpace.

Seňor Chlumský

V plánu sepisovat a následně publikovat tátovy hlášky a zážitky s ním spojené mám už dlouho. Teprv teď jsem se k tomu dokopala. S pomocí mé kamarádky Zuzky - té totiž přijde můj táta hrozně vtipný, vždy se těší na nové příhody a všechno si pamatuje - se pokusím rozpomenout na všechny hlášky a průběžně je s těmi novými publikovat na blogu.

Malá ochutnávka:

"Jablko ničim nenahradíš. Je to jako mateřský mlíko."

Björk Guðmundsdóttir

Myslela jsem si, že Björk uslyšíme z islandských rádií ustavičně. Za celých 20 dní jsme ji slyšeli 2x. Je to divný, když je to jedna z mála Islanďanů, kteří se proslavili v cizině. Podle průvodce jsou totiž Islanďané velice hrdí na ty, kteří se proslaví za mořem.

Na Islandu jsme si stopli příjemnou paní, která si v autě pouštěla Björk. Ze začátku jsem si říkala: "Tohle, že je Björk?". Nesedělo mi to k ní - Björk jsem brala jako potrhlou ženskou, co zpívá na můj vkus až moc alternativně. To, co se linulo z přehrávače, bylo vážně dobrý. Po tomhle stopu jsem Björk přišla na chuť.

Jedna moje oblíbená:

Island

Před pár dny jsem přiletěla z Islandu. Myslím, že spousta lidí má přehnané představy o jeho krásách. I já je měla. Island byl pro mě v tomto ohledu zklamáním. Minulý rok jsem byla v Irsku a to mě uchvátilo mnohem víc. O našem zklamání jsme se bavili s jednou Američankou, která cestovala po Islandu na kole, a ta měla stejný názor - krása Islandu se přeceňuje. Třeba je to PR islandské vlády, že Island je božíhodová věc :) .

Co mě ovšem příjemně překvapilo byly ceny. Na Island jsem jela s tím, že tam budu dřít bídu s nouzí. Omyl. Např. velký jogurt tam pořídíte za 80 ISK, což je 12 Kč. Po zjištění, že Island je poměrně levný, jsme si občas nakoupili i lososa - velká fileta lososa stala kolem 800 ISK, tj. 120 Kč. V Čechách byste ho za takovou cenu a v takové kvalitě nesehnali.

Co je na Islandu drahé, tak to je půjčení auta nebo autobusové jízdenky. Ale když to vezmu kolem a kolem, Irsko je nesrovnatelně dražší.

Ach, ti turisti. Byli všude. Bylo jich tam snad víc než Islanďanů. Překvapilo mě, kolik mezi nimi bylo Čechů. Museli jsme si tedy dávat pozor na pusu, neb nám mohlo hodně lidí rozumět. Jak poznáte Čecha v cizině? S nadsázkou lze říci, že buď má na sobě Rejoice kalhoty nebo spí pod Jurkem :-) .

Cestovaní po Islandu nelituju, ale nebyla to prostě taková pecka, jakou jsem čekala. Některé věci mě ohromily - jako třeba papuchalkové na dosah ruky nebo lávová pole a místa nikoho a ničeho (samý prach, písek a láva) - ale vracet bych se už nemusela. Island done! Na pomyslné mapě světa si můžu tuto zemi termálních pramenů odškrtnout. Jsou dvě věci, které nemají na Islandu chybu a tady mi budou moc chybět - koupání v termálních bazénech a losos.

Více o cestě po Islandu najdete na cestovatelském blogu One Way Jotter.

20. 6. - 21. 6. 2009 / Návrat do Prahy

Brrr, čeká nás 21 hodinová cesta do Prahy. To se zas nevyspím a budu celá rozlámaná. Eva slíbí, že příště už poletíme, že mě nebude přemlouvat, ať jedeme busem.

Cesta je to dlouhá a úmorná. Do Prahy přijíždíme druhý den brzy ráno. Řidič nám slíbil, že zastaví i na Zličíně. Super, nepojedu přes celou Prahu.

Doma mě přivítá mňoukající kočka a nová lednička, starý Minsk to už nevydržel. Hodím rychle věci do pračky a šup do postele.

19. 6. 2009 / Návštěva katalánské sodovkárny

Dneska nás čeká návštěva katalánské sodovkárny Vichy a slavnostní oběd spojený s předáváním diplomů. Na oběd se všichni těšíme nejvíc, snad se konečně pořádně nadlábneme - jídlo v hotelu stojí za starou belu.

Autobus nás vyhodil před pěknými lázněmi. V zadní části lázeňského komplexu stojí sodovkárna, ve které by měla probíhat exkurze. Podnikem nás provázel moc fajn Španěl. Exkurze byla stručná a zajímavá - tak to má být. Jen tak pro zajímavost: voda nese jméno Vichy, stejně jako se jím chlubí francouzská společnost Vichy. V tom je ale kámen úrazu. Francouzská Vichy si pořídíla ochrannou známku pro zbytek Evropy, takže katalánská sodovkárna má smůlu a nemůže vyvážet do EU pod stejným jménem.

Čas slavnostního oběda. Mačkanici u švédských stolů vystřídal cinkot příborů. Všichni jedí a ani nedutají. Oběd byl vynikající. Tak dobré jídlo jsme nečekali. Po týdnu jsem se konečně pořádně najedla.

S plnými žaludky přebíráme španělské diplomy.

Odpoledne se jdeme naposledy vykoupat. Večer balíme a popíjíme sangrii.

18. 6. 2009 / Barcelona

Dneska mě čeká poslední den v Barceloně. Kdybych mohla, strávím tu klidně měsíc.

Vlak mě vyhodí na Plaza de Catalunya. Pešky se vydávám ke Casa Batlló, abych si ho vyfotila za příznivého světla. Po pár cvacích mizím v utrobách metra. Nefungujeme jim turniket, ne a ne se dostat na druhou stranu. Musím ho přeskočit, naštěstí mě nikdo nepokáral. Vystoupím na Vallcarce. Následuji značky směr Parc Güell. Co mě pobavilo, k vrcholu (k parku) vedou eskalátory. Svezu se, aspoň si zkrátím ten dlouhý kopec.

Následujích několik hodin trávím v Güellově parku. Snažím se něco vyfotit bez turistů, ale musím rezignovat, všude se to hemží lidmi. Na Banc de Trencadís mě americký pár poprosí o vyfocení. Máme oba Canony, což se stane námětem hovoru. Můj L-kový objektiv vyvolal otázku, zda jsem profesionální fotograf. Bohužel jim to musím vyvrátit. Po pár cvacích mi poděkují za profesionální fotky, že je to pro ně čest se nechat mnou vyfotit. Hrozně mě to potěšilo. A kdo ví, třeba ty fotky budou mít jednou cenu zlata :) .

Začínám mít velký hlad. Procházím se ulicemi čtvrti Grácia a pokukuji po příjemné restauraci. Úzké uličky, na sebe navazující náměstíčka a to vše bez turistů. Malebná zákoutí. Nádhera. Do hospody, do které jsem zapadla, jsem z hostů suverénně nejmladší. Je to příjemná restaurace, kde se v době obědů nekouří. Super. Vybírám si z denního menu paellu. Za chvíli přiběhne čísník, že už není. Druhou volbou jsou calamares v omáčce. Jsou prvotřídní. Mňam. K jídlu automaticky dostávám pečivo, nápoj a dezert dle výběru. Mám chuť na třešně, ale radši to nebudu pokoušet, když jsem do sebe nalila celé pivo. Dávám si melón. Luxusně mi ho nakrájeli. Celá tahle paráda mě stála jenom 8 EUR.

Pešky dojdu až k La Sagrada Família. U vchodu se rozmýšlím, zda má cenu platit vstup do chrámu za 9 EUR. Ale pak jsem si řekla, že za zdokumentování stavby (pro budoucí generace :) ) mi to stojí. Návštěva se vyplatila. Hlavně stála výstava, která se nachází v suterénu chrámu, osvětlí symboliku skrytou v celé stavbě. Až potom jsem pochopila, jak moc je to vymakaná budova a musela jsem se na některé detaily podívat znova.

Jsem pěkně unavená, klíží se mi oči. Zavrhuji návštěvu Parc de Joan Miró a na Barcelona-sants nasedám do vlaku. Ve vlaku se hádá máma s dcerou o to, zda je jiná holčička fea či bonita.

Po večeři - kterou jsem jen tak tak stihla - jdeme oslavovat = popíjet na pláž. Zde jsem byli svědky krádeže. Přiběhla za námi jedna Ruska, zda jsem neviděli někoho s baťohem. Chvíli nechala svůj batoh bez dozoru a už ho neměla. Pitomost, navíc, když měla v batohu životně důležitý inzulín. Bohužel jsme nikoho neviděli. Měli jsme však podezření na chlápka, co si k nám přisednul a bojoval o naši pozornost. Mezitím, co jsem se ho snažily s Bárou zbavit, jeho komplic ukradl Rusce batoh. Kuba se ho vydal hledat. Za pár minut se vrátili s batohem, zloději ho ve spěchu pohodili a sebrali jen peníze. Inzulín i kreditku tam nechali. Kuba je hrdina. Smutné je, že Kubovi poslední den v Barceloně ukradli tašku s foťákem, doklady i penězi :( .

17. 6. 2009 / Barcelona

Do Barcleony jsem jely vlakem. Vlak už přijel narvaný, a tak opět stojíme. Na plážích, které lemují trať, se pomalu probouzí život.

U Barcelona Head se naše cesty rozdělily. Holky mě opouští a já mířím do La Barceloneta. Cesta podél přístavu je moc přijemná. Užívám si to. Jsem pánem svého času, nemusím nikam spěchat a můžu se jen tak procházet podél pláže a sledovat "život". Poté, co minu Homenatge a la Barceloneta, se vydávám do uliček La Barcelonety.

Přes molo si to štráduju k Monument a Colom. Na začátku La Rambly koupím poslední pohled - pro Kubu s fotbalovým stadionem FC Barcelona, který mu zaručeně udělá radost - a vydávám se do postranních uliček. O čtvrti El Raval průvodce píše, že je domovem rostoucí přistěhovalecké komunity a stále ještě oblíbeným místem pro životní ztroskotance, prostitutky a příležitostné drogové dealery. Na první pohled je vidět, že tu žije početná komunita přistěhovalců - zejména z Pakistánu a ze severní Afriky. Atmosférou mi tahle čtvrť připomíná Porto. Líbí se mi to, protože tu nenatrefím na turisty. Proplétám se uličkami, nemám žádný cíl a najednou stanu u zadního vchodu do tržnice La Boqueria. Mám štěstí, na pultech mají ještě ryby. Fotím si jednu pěkně rostlou rybu, když tu mi prodavač schválně nacáká vodu na objektiv. Raději odcházím a přemísťuji se k jedné postarší prodavačce ryb, která je hrozně vstřícná a ihned si se mnou povídá.

Z tržnice vyjdu na La Ramble a jdu směrem k Placa de Catalunya. Chtěla bych si na chvíli odpočinout, ale všechny lavičky jsou obsazené. Naštěstí se na mě štěstí usměje a jedne pán se právě zvedá. Pán z vedlejší lavičky se se mnou dává do řeči. Tohle se mi v cizině líbí. Když se s někým dáte do řeči, nekoukají na vás jako na cvoka. Když se v Praze snažím s někým cizím jen tak konverzovat, většinou na mě koukají jako na blázna. Zjišťuji, že moje španělština není tak špatná, a tak se s Javierem zakecáme skoro na dvě hodiny. Probíráme literaturu, muziku, Katalánsko, Barcelonu a její přesycenost turistama ... Javier mi rozšiřuje hudební obzory - pustil mi kapelu Los Delinqüentes - do které jsem se ihned zamilovala.

Mým dalším cílem je Casa Batlló a La Pedrera. Vstup do Cas Batlló zavrhuji - vstpné 13, 50 EUR se mi zdá příliš. Ale další dny mě to hlodá, ty prostory vypadaly nádherně. Možná příště. Vstup do La Pedrery za 5, 50 je ucházející. Fronta žádná, jít tam později se vyplatilo. V šatně se zbavuji báglu a vydávám se na střechu. Na střeše řeším logistický problém - kam s krytkou, číslem od šatny, vstupenkou? Mám jen šaty, kapsy žádné. Nakonec si to všechno strkám pod šaty, za lem kalhotek. Není se kam schovat, takže jsem byla atrakcí pro návštevníky. Z La Perdery je nádherný výhled na celou Barcelonu. La Perdera není jen terasa, ale i Apartmán - dobově vybavený byt. Úžasné prostory. Takový byt bych chtěla mít.

Ještě můžu stihnout večeři v hotelu, vyrážím na vlak. Vlak má bohužel zpoždění. Večeři jsem o pár minut nestihla. Na pokoji se dojídám jablkem a bebe sušenkami.

P. S. Na Placa de Catalunya jsem narazila na Pull & Bear, návštěvuju jsem si nemohla odpustit. S prázdnou jsem neodešla. Navíc ty ceny! Jak je známo - v Portugalsku a Španělsku nasadí vždycky nižší ceny než ve zbytku Evropy - to nejde nekoupit!

16. 6. 2009 / Barcelona

Ráno vyrážíme do Barcelony s těmi, kteří obhajují v úterý. Tedy opět brzké vstávání, abychom stihli bus v 8:30.

Od školy se vydáváme k Arc de Triomf. U Vítězního oblouku si starší pánové užívají volné chvíle – hraje se tu pétanque, přes odpadkový koš se položí dřevěná deska a na ní se hrají karty… Procházíme se Parc de la Ciutadella. Jedna z místních památek - Cascada – se bohužel opravuje. Po procházce parkem se vydáváme směr čtvrť La Ribera. Chodíme gotickými uličkami, až natrefíme na Museu Picasso. Studentské vstupné je 6 EUR. Kartičku po nás nechtějí, ptají se jen na věk. K vidění je tu především jeho raná tvorba.

Když dorazíme k mohutnému komplexu La Catedral zjišťujeme smutnou věc, hlavní brána je pod lešením. Dovnitř nás to díky vstupnému několik euro netáhne. Uličkami si to šineme směr La Rambla. Mucha gente aquí. Bulvár lemují oživlé sochy, které jsou vesměs tuctové. Když to srovnám s Paříží, tak tam byly oživlé sochy mnohem lepší, měly něco do sebe. Nepůsobilo to tak turisticky. Dojdem až k Monument a Colom. Holky toho mají už dost a tak jdeme najít místo, odkud nám pojede vlak do Calelly. Předpokládala jsem, že nám to jede z Francova nádraží, ale jak mi paní v informacích vysvětlí, není tomu tak. Příměstské vlaky jezdí od Arc de Triomf.

Kupujeme lístky (za 3,40) a sestupujeme do podzemí. Bohužel jsme nastoupily do vlaku, který jede do Mataró, takže musíme přestupovat. Příště budem chytřejší. Vlak je narvaný, skoro celou cestu stojíme, což po celodenním ťapkání není moc příjemné.

15. 6. 2009 / Obhajoba

Ráno se střídáme s Evou na záchodě, nervozita dělá své. Oblíkneme se do reprezentatviního a vyrážíme na snídani. Během snídaně se snažím aspoň něco málo dostat do žaludku, ale moc to nejde. V 8:30 stojí před hotelem autobus, který nás zaveze ke škole. Po hodině jízdy nás autobus vyhodí před budouvou ESERPu. Tam na nás čeká Kočí - tajemník naší fakulty - který nás měl vybavit informace o obhajobách. Ale jak je Kočího zvykem, žádných informací jsme se nedočkali.

Ve škole na nás už čekají dvě komise - jedna pro pro anglickou a druhá pro španělskou větev. Na mě a Evu má přijít řada až odpoledne, takže se přesouváme na terasu. To čekání nás ubíjí. Komise jedou rychleji, na jednoho studenta mají cca 20 minut, a tak se na mě dostane řada dřív, ještě v prvním bloku. Kolem 14 hodiny se dozvídáme výsledky. Jupí, mám to úspěšně za sebou.

Vyrážíme na oběd. Hledáme restauraci, kde bychom si mohli dát typické španělské jídlo. Vybíráme, vybíráme, až nakonec skončíme v restauraci, kterou vlastní Číňané. Jaká ironie. Cestou ke škole potkáváme Katky, Mariannu a Báru s přítelem. Oslavují. Přisedám a rozebíráme obhajoby.

Na 16 hod se vracím do školy, začne druhý blok obhajob. Fotím a užívám si toho, že už nejsem nervozní. Skočím si ještě na internet (pochlubit se, že jsem úspešně dokončila bakalářská studia) a už mě volá Lucky přítel, že se odjíždí do hotelu.

Byl to náročný den, a tak ani neoslavujeme. Jsme unavené a jdeme spát.

14. 6. 2009 / Plážový den

Snídaně je nejlepší částí hotelového stravování. Mají tu senzační cukry, které ihned mizí v mých kapsách (jsem totiž velká sběratelka cukrů).

Dopoledne trávíme na pláži, pak oběd a zase pláž. Na pláži jsem se chtěly připravovat na naši anglickou prezentaci, ale daly jsem přednost koupání, válení a nic nedělání. Až po večeři se plně věnujeme přípravě na zítřejší velký den.

12. 6. - 13. 6. 2009 / 21 hodinová cesta do Španěl

Kvůli office oblečení jsem nucená vyměnit krosnu za tašku. Taška, fotobaťoh a síťovka … všechno najednou se to nese hrozně špatně, a tak je cesta na Hlavní nádraží útrpná a zmáhající. Schody směr autobusové parkoviště jsou špinavé, zapáchající – štítím se na ně pložit zavazadla. Zatnu zuby a jdu dál. U autobusu zjišťuji, že to bude zájezd s velkým Z. Vedoucí autobusu je pan Jirsák. Přejmenovali jsem ho na pana VEDOUCÍHO. Od pana Vedoucího dostáváme pár “cenných” rad. Pokud možno nepít, nejíst. Musíme dodržovat zasedací pořádek a záchod využívát jen ve výjimečných případech. Autobus je skoro plný mých spolužáků z vejšky, pár předních sedaček je doplňeno “cizáky”. Pro Vedoucího a cizáky jsem “mládež”. Chovají se k nám, jako by nám bylo 15 let.

Kluci potřebují na toaletu, ale zastávka je plánovaná až na Rozvadově. Bude potřeba využít autobusový záchod. Vedoucímu se to nelíbí a při předávání klíčku od toalety vyzvídá, zda potřebuje opravdu nutně. Po odemknutí je záchod plně využíván k velké nelibosti řidičů. Při zablikání cedulky WC se řidič vždy se zlým pohledem otočí k záchodu.

Před každou přestávkou nám pan Vedoucí klade na srdce, abychom nepřekročili časový limit, který nám vyměřil. Nedej bože, aby se někdo o minutu opozdil. Ale stalo se. Všichni už sedíme na svých místech, už se rozjíždíme, když tu za řidičem přiběhne spolužačka, že jeden pasažéř chybí. Chybí naše “slavná” spolužačka z Ruska, která věčně spí na přednáskách (a sedá si do prvních lavic, aby ji při tom spaní měli přednášející přímo na očích). Autobus stojí, Vedoucí je naštvaný. Ona mezítím večeří v motorestové restauraci. Čekáme na ni cca 10 min a pak příchází, jako by se nechumelilo. Postarší dámy si neodpustí poznámky na mládež. Po chvíli se rozsvítí červená kontrolka WC. Druhý řidič se zvedne a hlídkuje, který hříšník je v kabince. Ruska. Líbí se mi, že si z toho Ruska nic nedělá.

Vedoucí nám cestu zpříjemňuje erudovaným výkladem o okolních pamětihodnostech. Vedoucí nezahálí, a tak se po půlnoci dozvídáme, že se navzdory krizi automobilovému průmyslu daří a kdyby nebyla tma, mohli bychom vidět nějaké významné město.

Cesta busem je příšerná. Máme málo místa na nohy, vydýchaný vzduch a z topení se line hrozné horko – mám upečenou pravou nohu. Nemůžu najít vhodnou polohu, převaluji se. Za celou noc se mi nepodařilo usnou, a tak se ráno cítím jako po celonočním flámu. Žaludek mám na vodě a přeji si, abychom tam už byli.

K hotelu příjíždíme kolem 11 hod. Typický španělský hotel. Po příchodu do hotelu nás čeká nemilé překvapení – do pokojů se můžeme nastěhovat až kolem 13 hod. Čekáme. Konečně dostáváme klíče. Pokoje jsou za všechny prachy. Koupelnu máme s blikajícím světlem, které nám dříve nebo později způsobí epileptický záchvat. Stěny jsou papírové, takže slyšíme všechno co se děje na chodbě, ve vedlejších pokojích, na ulici, atd.

Po sprše z nás spadla únava, takže po obědě vyrážíme na pláž. Moře je čisté, fouká velký vítr a tvoří se velké vlny. Evě se moc nechce do vody. Já, zvyklá na studený Atlantik, skáču do vln. Nakonec i Eva skáče do moře (pod hrozbou, že když tam neveleze, neobhájí). Koupání je báječné. Během slunění si nás prohlížejí místní borci. Žoviálně nám mávají, ale nás to nechává chladné :) .

Večeře nic moc. Celkově jídlo v hotelu stojí za starou bačkoru. Jídlo postrádá chuť, je nevýrazné. Ochutnáváme všechny zákusky, které jsou k mání. Skoro všechny obsahují rybí pachuť.

Jsme unavené a zalézame do peřin. Ve vedlejším pokoji pořádají mejdan, ale je to spíš neskutečná drbárna. Zavřeme balkonové dveře, ale stejně k nám doléhají všechny hluky. Spánkový deficit u mě však udělá své a já rychle usínám.

BBA

Tak jsem konečně otitulovaná. Protože jsem studovala fakultu španělské univerzity, musela jsem zmáknout dvě obhajoby – jednu v Praze a druhou v Barceloně. Minulý týden jsem úspěšně obhájila bakalářskou práci na mateřské univerzitě v Barceloně a odteď se můžu chlubit třemi novými písmenky za jménem.

Další příspěvky budou věnovány mému "studjinímu" pobytu ve Španělsku.

Hijo de puta O2

Večer mi přišla sms. Od milované firmy O2. "Vas tarif byl zmenen na O2 SMS." Kruci. Dumám, proč mi O2 svévolně změnila tarif. Po chvíli mi došlo, kde by mohl být zakopaný pes. Zapomněla jsem aktualizovat studentský status. Druhý den se vydám do smíchovské prodejny O2. Mé úvahy byly správné. Zapoměnela jsem přinést nové potvrzení o studiu. Ukazuji ISIC a chci svůj tarif zpátky. Mám smůlu. Kdybych přišla o den dřív, můj tarif Pohoda (z dob Telecomu) by mi zůstal. Takhle už to prý nejde, protože tarif Pohoda zmizel z nabídky. Jak by taky ne, když byl pro O2 nevýhodný. Nabídli mi náhradní studentský tarif Pohoda Simple. Je o pár desítek korun dražší. Změna prý proběhne do 5 dnů, zatím se musím spokojit s tím nevýhodným tarifem O2 SMS.

Jsem neskutečně naštvaná. Za rok mi vyprší smlouva na telefon, a pak neváhám ani minutu a sbohem O2!

O2 se rozhodněš slušně nezachovala. Fér by bylo dát vědět, že mám donést studentské potvrzení do x dnů a v případě, že ho nedonesu, O2 mi změní tarif. S takovýmto nekorektním přístupem O2 ztratila zákazníka. Můžete si říct, že z jednoho zákazníka si O2 nic nebude dělat. Z jednoho ne, ale když jich bude víc? Pozitivní zkušenosti předá člověk zhruba dalším 3 lidem, kdežto negativní zkušenosti dalším 11 osobám. Po zmínce na facebooku jsem zjistila, že podobný zážitek mají i mí kamarádi. Je to mediální mrdka, ta O2.

P.S. Není to zrovna rok, co jste naposledy aktualizovali svůj studentský status?