Lisabon: den třetí

Dneska jsme prospali téměř celé dopoledne, ale ono to moc nevadilo, stejně pršelo.

Odpoledne jsme vyrazili do Pull&Bear outletu (nedaleko Petrova bydliště!). K vidění tam bylo konečně normální oblečení, a za rozumné ceny! Odnesla jsem si odtamtud bundu za necelých 20 ojro. Pak mi Petr v obchůdku přes ulici koupil rozkošné ponožky a nadkolenky. Já se mám. Ostatně, Petr je tu na mě móc hodný :-).

Po "nákupech" mě Petr zavedl na nejhezčí (a turistům skrytou) vyhlídku. Udělali jsme si procházku i na další vyhlídku, ale ta už byla moc turistická. Ta "Petrova" hraje prim. Pak jsme to prošli až na Baixu. Některé ulice se za ty 4 roky, co jsme tu byli poprvé, nezměnily. Jen streetart se obměnil.

Nebyli jsme si jisti, jak budou mít na Silvestra a na Nový rok otevřené obchody, tak jsme pro jistotu udělali velký nákup v největším obchodním centru na Iberském poloostrově. Je to fakt obří. Má to vlastní ulice a náměstí. Na jakýkoliv obchod si vzpomenete, je tam. Podívala jsem se jen do těch klasických, jakože povánoční slevy. V H&M slevili, ale oblečení = děs a hrůza. Páře se to už na ramínku, nekvalitní materiály, a navíc hnusný "design". S takovouhle budu za chvíli chodit nahá. Kolekce ve většině obchodů stojí za starou belu. Korunu tomu nasadila Zara s aktuálním tyrolským trendem. Nejbizarnější byly klobouky s pérama. Kam ten svět módy spěje?!

P.S. Henrique opět ukuchtil báječnou večeři. Mňamka. A takhle prý hodují furt. Petr si vybral dobré bydlení, tedy spolubydlící ;-).

Lisabon: den Petrových narozenin

Takhle si Petr asi narozeniny nepředstavoval. Z Čech si přivezl rýmičku a někde nad Portugalskem mu v letadle prasknul ušní bubínek. Musel tedy včera navštívit portugalské felčary. Na lisabonském ORL strávil dopoledne a část odpoledne. Já zatím tvrdla na bytě se čtyřma kočkama a jedním psem. A venku bylo zrovna tak krásně.

Kočičí obyvatelé

Místo dortu Petrovi nadělili antibiotika. Tak jsme aspoň uskutečnili Petrovo narozeninové přání jít se podívat do ocanária. Oceanárium se nachází na Oriente, v EXPO komplexu. Vstup je docela mastnej - studenta to vyjde na na 11 EUR. První patro nic moc, byli jsme vcelku zklamání, ale přízemí nám to vynahradilo. Zblízka vidět všechny ty mořský potvory - žraloky, rejnoky, hnusoryby (tak jsme pojmenovali jedny fakt vošklivý ryby), mořský koníky, chobotnice, svítící medůzy, ... - to fakt stálo za to.

Hnusoryba

Cestou na metro jsme se stavili v Pull&Bear, sice jsem si odnesla pár kousků, ale celkově mě nepotěšili. Přehršle hipsterských a 80´s kousků. Člověk, aby si na pěkné tričko najmul detektiva.

Večer jsme strávili ve společnosti Petrových kamarádů-Erasmáků. Pozn. málo chlastaj. V porovnání s nima jsem hrozná násoska. Já už do sebe klopila druhou skleničku a oni stále ucucávali tu první.

Když jsme přišli do bytu, tak se nás Henrique ptal, jak jsme se měli a dělal si (jak je jeho zvykem) z nás srandu. Tentokrát si vzal na paškál jen Petra a jeho chraplavý, skoro neslyšitelný hlas (důsledek rýmičky).

Lisabon: přílet

Diky Petrovi, ktery travi Erasmus v Portugalsku, jsem momentálně v Lisabonu. Ale nemuselo tomu tak být,  díky prochlastnaé noci. Den před mým odletem jsem pařila s kamarádkama. Ze začátku to vypadalo nevinně, takové vánoční posezení nad vínem.  Většina z nás nechtěla moc pít. Zuzka byla po očkování, Lucka byla nemocná, já druhý den odlítala a neměla ještě zabalíno. Jediná Dominika mohla "normálně" pít. Samozřejmě, že se to zvrhlo a jeden džbánek vína střídal další. Se Zuzkou jsem zodpovědně stihly metro, ale již nezdopovědně zapadly do místní herny. Tam jsme to rozjely. Poctivé panáky tuzemáku s colou, jukebox (do kterýho jsem naházela asi 2OO Kč!) = zábava, ale i kocovina. Netuším, jak a v kolik jsem se dostala domů, ale prej jsem se potkala ve dveřích s bráchou a byla jsem "společensky unavena" :-D. Ráno jsem se probudila s pěknou kocovinou. Snažila jsem se zmátořit ledovou srchou, ale moc to nepomohlo. Hrozný to bylo. Vyžehlit si věci, zabalit si kufr, dokoupit potřebné věci v supermarketu  a dopravit se na letiště. Nakonec jsem to zvládla a zdárně dojela na Ruzyň. Tam jsem si sedla a čekala na Petra, který byl v Praze na Vánoce a spolu se mnou se vracel do Lisabonu.

Na letišti nás odchytla redaktorka z Radiožurnálu, chtěla s námi udělat krátký rozhovor na téma "Znáte svoje práva v letecké dopravě?". Mně zrovna nebylo do zpěvu, tak to padlo to na Petra. Bohužel to nebyl poslední konatkt s médii. Za pár minut na nás mířila kamera Český televize a reportérka se mě ptá: "Můžu vám nabídnout leták o právech cestujících?" Strká mi to a já jsem hrozně zabržděná. Po trapném chvíli řeknu: "Ano, proč ne". Retard. Ale co byste chtěli od člověka s kocovinou!

Audio záznam s Petrem tu. Moc se teda nepředvedl :-D.
Video s mojí zpožděnou reakcí tu. Čas 00:47 - 00:50.

 

 V letadle jsem měla na mále, chvíli jsem si řikala, že asi využiju jejich sáček na airsickness. Ale můj žaludek se s tím nakonec vypořádal. S chutí jsem si dala i servírovaný meal. To bylo na letadlový poměry dost dobrý. Holt TAP Portugal není žádná nízkonákladovka.

Po příjezdu jsem se cítila celkem fit. Ale stejně jsem se těšila, až budeme u Petra na bytě. Netrvalo to dlouho, u Petra "doma" jsme byli za 25 minut.

Pokojík má hezký, celkem útulný a tak akorát velký. Navíc mu z pokoje vedou francouzská okna přímo na balkon. Jedinou nevýhodou (celého PT) je neexistence centrálního vytápění. Když je venku 10 stupňů, tak vevnitř je taky. Ale štěstí tu není taková zima  - oproti aktuálním teplotám v Čechách - takže si stačí oblíknout mikinu navíc.

Petrův domácí nám udělal večeři, což nám vytrhlo trn z paty, neměli jsme nakoupíno. Henrique (pan domácí) se podivoval, proč nepiju víno, tak jsem se "pochlubila" se svoji kocovinou. Chtěli jsme to brzo zalomit, ale dokopali jsme se do postelí (tedy - já do postele, Petr do spacáku) až v půl jedný. Doma by bylo půl druhý...

Les Amours Imaginaires

Tenhle film se mi prostě líbí. Krásný vizuál, artová atmosféra, skvělá hudba, která výborně pasuje do jednotlivých scén. Naprosto mě  to uchvátilo. Moc příjemný film, který rozhodně stojí za to vidět.

P.S. Člověk se ve filmu kolikrát najde (nebo aspoň já si občas říkala "hele, takhle se občas chovám").

Carpaccio z červené řepy

Ingredience:

* 1 červená řepa velikosti pěsti
* 200 ml olivového oleje
* 4 lžíce medu
* 2 lžíce cukru moučky
* 4 lžíce bílého vinného octa
* 6 lžic pomerančového džusu
* 2 lžíce sojové omáčky
* cca 4 cm dlouhý špalík čerstvého zázvoru
* 125 g čerstvého kozího sýra
* hrst piniových semínek (narazila jsem na ně v Marks & Spencer)
* špetka tymiánu
* sůl, pepř

Postup:

Řepu jsem očistila - oškrábala - a nakrájela na tenké plátky. Svařila jsem ocet s cukrem, pak jsem do toho přidala med, pomerančový džus, tymián, olej, sojovou omáčku, pepř a sůl. Směs jsem promíchala a přidala do ní nastrouhaný zázvor.

Plátky řepy jsem vložila do zavařovací sklenice a zalila připravenou marinádou. Nádobu jsem uzavřela a nechala macerovat plátky při pokojové teplotě po dva dny.

Pak jsem plátky řepy naaranžovala na talř, nakladla kozí sýr a posypala nasucho opraženými piniovými semínky. Skvělě se k tomu hodí bageta. Z výše zmíněného množství uděláte dvě a půl porce. Je to fakt luxusní mňamka. Teď budu macerovat v jednom kuse :-).

Dortíčky se skořicí, čokoládou a mandlemi

Ingredience:

 
Křehké těsto
* 180 g hladké mouky
* 1 žloutek
* 80 g másla (před zpracováním jsem ho nechala cca hodinu mimo ledničku, lépe se zpracovává)
* 2-3 lžíce cukru

Zbytek
* 225g tmavé čokolády
* 80g změklého másla
* 100g třinového cukru
* 1 lžička vanilkového extraktu
* 2 lžičky mleté skořice
* 80 g mletých mandlí (nesehnala jsem, ale plátky mandlí byly taky dobrý)
* 2 vejce
* 2 lžíce hladké mouky
* špetka kypřícího prášku

Postup:

Křehké těsto jsem vyrobila z hladké mouky, másla, žloutku, cukru a pár lžic vody. Těsto jsem rychle zpracovla, vytvarovala do bochánku, zabalila do fólie a uložila na 45 minut do lednice.

Těsto jsem lehce vyválela na pomoučeném vále. Vykrájela jsem v něm kolečka o průměru 7 cm a vyložila jsem jimi své muffiní košíčky. Dala jsem chladit.

Rozpustila jsem 100 g čokolády a smíchala s máslem, cukrem, vanilkovým extraktem a skořicí. Směs jsem dala do mixéru, přisypala mandle, vejce a mouku s kypřícím práškem. Promixovala jsem to, až mi vznikla hrubá pasta. Rozdělila jsem ji do formiček a pekla - v předem předehřáté troubě - na nejnižší stupeň po dobu 20 minut. Nechala jsem to vychladnout, a pak jsem dortíčky vyndala z košíčků. Z těch silikonových-muffinových to jde ven proklatě dobře.

Rozpustila jsem zbylých 125 g čokolády a nanesla na dortíky. Finito - dortíčky byly připraveny ke konzumaci.

P.S. Po výrobě těhle dortíků jsem dostala hned dvě nabídky k sňatku :-D.

Chačapuri

S těmito gruzínskými chlebo-plackami jsme se chtěly vytáhnout na gastropárty. Chačapuri tam dělal ale kde kdo, takže to moc nevyšlo :-). 

Existuje spousta receptů na chačapuri, vždy záleží z jakého regionu pochází. My jsme s Eliškou upgradovaly chačapuri ze západní Gruzie - přidaly jsme tam česnek.

Ingredience

Těsto:
* 1 vejce
* 1kg hladké mouky
* cca 1/2 litru mléka
* droždí
* špetku soli

Náplň:
* mozarella
* balkánský sýr
* 3 stroužky česneku

Plus je potřeba hladká mouka na vál a žloutek s troškou mléka na potření chačapuri v syrovém stavu.

Postup:

Z droždí a vlažného mléka vyrobíme kvásek. Do mísy nasypeme mouku s trochou soli, přidáme kvásek a vejce. Pak přiléváme mléko a mícháme, dokud nevznikne měkké těsto. Těsto necháme hodinu kynout.

V mezičase si připravíme náplň z mozarelly, balkánského sýra a česneku - všechno nastrouháme a smícháme.

Namoučíme vál i ruce - protože těsto hodně lepí - a rozválíme těsto. Doprostřed dáme sýrovou směs, zabalíme do těsta a vytvoříme z toho takový bochánek. Ten si dáme na plech a vytvarujeme dokola jako pizzu. Předtím než dáme chačaupri do trouby, potřeme ho žloutkem. V předehřáté troubě pečeme cca 20 minut.

Ještě teplé chačapuri potřeme máslem a nakrájíme na trojhránky. Gruzínský chléb je na světě.

Eliška krájí

Smarties: Blue is back