Na víkend jsem si zajela do Prahy a chtěla stihnout výstavy, co jsem měla v merku. Krištofa Kinteru a jeho Výsledky analýzy jsem propásla o pár dní, což mě trochu štve, ale aspoň jsem stihla Jana Lukase: Newyorský deník v Leica Gallery. Fotky jsou to tisíckrát lepší než ty z minulé "newyorské" výstavy Andreas H. Bitesnich: Deeper Shades tamtéž. A hlavně taky nesrovnavatelné. Fotografie Bitesniche byly bez jiskry, bez vnitřního příběhu, navíc kompozičně špatné. Prostě o ničem.
Naopak z Lukasových pouličních fotografií na vás dýchne atmosféra 70. a 80. let. Jsou to perfektní barevné momentky. Skoro jsme ho s kamarádkou podezíraly, že mu lidé pózovali.
Na výstavě najdete i sekci se s snímky rodinných příslušníků a přátel. To jsou černobílé momentky, které vám mnoho neřeknou, neb aktéry neznáte osobně. Je to jako kdyby vám přátelé ukazovali fotky z jejich oslavy. Oni vzpomínají, vybavují se jim historky, příhody a stráví nad prohlížením moře času. Ale vy, protože jste tam nebyli a navíc neznáte žádného z fotografovaných, je prolistujete během minuty a řeknete si fajn. Maxilmálně vás něco málo překvapí "Jéé, poznala bys tady Voskovce?" nebo šokuje "Václav Havel bez kníru? Jsem v šoku!" jak poznamenal nějaký Tom do návštěvní knihy.
Na výstavě najdete i sekci se s snímky rodinných příslušníků a přátel. To jsou černobílé momentky, které vám mnoho neřeknou, neb aktéry neznáte osobně. Je to jako kdyby vám přátelé ukazovali fotky z jejich oslavy. Oni vzpomínají, vybavují se jim historky, příhody a stráví nad prohlížením moře času. Ale vy, protože jste tam nebyli a navíc neznáte žádného z fotografovaných, je prolistujete během minuty a řeknete si fajn. Maxilmálně vás něco málo překvapí "Jéé, poznala bys tady Voskovce?" nebo šokuje "Václav Havel bez kníru? Jsem v šoku!" jak poznamenal nějaký Tom do návštěvní knihy.
Sice jsou prostory galerie malé, mnoho fotek tu ke zhlédnutí není, ale to není vůbec na škodu, když jsou fotky zajímavé.
