Decadence now! aneb mnoho povyku pro nic

V Praze můžete na Decadenci narazit v Rudolfinu, Uměleckoprůmyslovém muzeu a DOXu. Podtitul "Za hranicí krajnosti" je teda vedle, jak ta jedle. Výstava není šokující, ale nudná. V celém Rudolfinu mě zaujalo pár věcí, spočítala bych je na prstech jedné ruky. Pokoj č. 13 (UPM) byl malý, ale zajímavých kousků tam bylo víc než v celém Rudolfinu. Do DOXu nemá vůbec cenu chodit. Ale popořádku. Na výstavu jsem vyrazila se Standou a nejenže jsme viděli dekadenci v umění, ale zažili jsme i dekadenci (čti: úpadek) kavárenských zařízení.

Orlan: L´Origin de la Guerre

Václav Jirásek - Květomluv

Z Rudolfina jsem si odnesli asi nejsilnější zážitek v podobě dídžejování. V jedné zatemělé místnosti běžely projekce. První jsme si mysleli, že se jedná o nějaký video art, ale když se tam objevilo "přehrát znovu", byli jsme doma. Youtube! Objevila jsem informační stojan s přístupem na internet, naladěný na kanál Galerie Rudolfinum "Decadence NOW! Visions of Excess". Chopili jsme se příležitosti a stali se z nás dj´s. Bylo vtipné pozorovat lidi, jak přicházejí a pozorují to, co jsme jim namixovali, a když se tam objevila lišta z youtube, odešli. Bylo příjemné to mít to v režii. Naše radost však netrvala dlouho. Asi za pět minut za námi přišla kustodka, ať to ztišíme, že si lidé v sále stěžují. Asi nemají rádi Marilyna Mansona. Paní kustodce jsme aspoň ukázali, jak se to ovládá a šli jsme dál.

Gottfried Helnwein: The Golden Age

Yasumasa Morimura - Exchange of Devouring

 Standu tlačili boty, tak jsme si šli sednout do kavárny Uměleckoprůmyslového muzea, ve kterém pokračovala výstava Decadence now. V kavárně začal první dekadentní kavárenský zážitek. Standa si objednal cappuccino, já čokoládu. V lístku bylo napsáno čokoláda a dvě různé ceny. Myslela jsem si, že se to odvíjí podle velikosti. Ale jak mi obsluha (s notně velkým výstřihem, že mi - nám - tam ujížděly oči) vysvětlila, rozdíl tkvý v tom, že levnější (česká) je vodová a dražší (italská) je hutná jako pudink. Dala jsem si tu "italskou", ale slíbenou konzistenci teda neměla. Nechci vědět, jak moc vodová je ta česká, protože ta italská byla dost. Standovo cappuccino taky prý nic moc.

Po těchto luxusních drincích jsme se vydali do Pokoje č. 13. Ten nás nadchnul z celé Decadence nejvíc. Co mě zaujalo?

Zahradní trpaslík - toho bych si hned postavilo do zahrady; bavila mě představa, jak by z poza keře trčela červená čepice, člověk by odkryl větve a tam by dřepěl nasraný lilipután.

Lego koncentrační tábor - morbidní, zároveň vtipné.

Zbigniew Libera: LEGO Concentration Camp

Zbigniew Libera: LEGO Concentration Camp

Zbigniew Libera: LEGO Concentration Camp

Hlavy z včelího vosku - se Standou jsme vymysleli, že bychom je nasadili na dřevěnou plaketu - jako trofej - a udělali si z toho věšáky.

DOX snad ani nemá cenu zmiňovat, nebo má, aspoň nevyhodíte za jeho návštěvu peníze. V rámci Decadence Now! jsou tam k vidění díla dvojice Gilbert & George. Nůdá. Nejvíc jsme kroutili hlavama nad sérií fotek z hospodského prostředí. Rozostřené fotky, černé fotky, fotky s bílým flekem. Kdybych tohle vyfotila já, tak by to šlo rovnou do koše, jakožto nepovedené fotky. Když už jsme byli v DOXu, tak jsem si šli projít i zbylé výstavy. Těšila jsem se na  Metropolis - streetart a graffiti projekt, který byl součástí českého pavilonu na výstavě EXPO 2010 v Šanghaji - ale ta mě zklamala.

Zdroj: http://dox.cz/cs/exhibition?40/abou

Instalace mi přišla dost odfláknutá, jedině videa byla zajímavá. Video o "automatu na spreje" mělo nápad a na dokumentu z čínské Šanghaje jsme se zasekli až do zavíračky. Přišla za námi slečna, že za 5 minut zavírají, abychom už šli. Tak jsem si ještě v rychlosti prohlídli socialistickou Planetu Eden. Ještě, že jsme se na ni nevykašlali, Standa tam za vitrínou objevil lunochod a byl z něj naprosto nadšen. To víte, nostalgie. Docela jsem mu záviděla, že měl jako malý tuhle hračku. Já ne. Bůůů. 

Tyhle kulturní zážitky jsme museli zapít a abychom byli styloví, šli jsme do Cafe Decada. Tenhle podnik mám ráda, ale ten večer se teda nevytáhli. Úpadek, úpadek, úpadek. Obsluha si nás vůbec nevšímala, raději si prohlížela fotky na notebooku. Lepší by bylo, kdyby se víc zaměřili na osazenstva kavárny. Nejenže by dostali dýško, ale taky se mohly bavit na účet lososího muže. Tuto přezdívku jsme vymysleli jednomu hostu na základě jeho Lacoste košile v lososí barvě. Italský metrosexuál se slizkou pěšinkou. O téma hovoru bylo postaráno.

Nu, a to je všechno. Dobrou noc, ať vás dekadence (a lososák) nestraší celou noc ;-).