Tahle historka je už drahně let stará. Byli jsme s kamarádkou a mými rodiči navštívit hrad Rabí a po prohlídce jsme se stavili na oběd v restauraci v "podhradí". Já a táta jsme si dali svíčkovou. A v tom byl ten problém. Táta s ní nebyl vůbec spokojen a dával to notně najevo.
"To není svíčková, to je mouková!"
Číšníkovi pak poradil, že by měli psát do jídelního lístku mouková a ne svíčková, protože by to bylo výstižnější.
"Vyřidtě kuchaři, že by měl jít znova do učení, protože tohle není svíčková!"
"Tady dceři to sice chutná, ale ta neví, co je dobrý."
"To u nás v kantýně, tam dělaj výbornou svíčkovou, to bys viděla, Aničko."
Táta řval na celé kolo, furt slovně rejpal do svíčkové a ostatní hosté na nás vrhaly pohledy. Já (jakožto máma) jsme mohly hanbou propadnout. Jedině kamarádka se bavila, no jo, není to její táta. Je zajímavé, že když měl s jídlem takový problém, proč ho komplet snědl a nevrátil ho?! Stěžovat si, že jídlo není dobré, a pak ho celé sníst? To jaksi nedává smysl. Dodám, že mně "mouková" chutnala, nebylo to nejhorší.
Korunu tomu nasadil táta o pár týdnu později. Volal mi z práce, ať rychle přijedu, že maj v kantýně svíčkovou! Že ochutnám konečně dobrou svíčkovou a pochopím svůj tehdejší chuťový omyl. Je jasný, že jsem musela jet k tátovi na oběd. Řeknu vám, nijak extrovní nebyla. Máma dělá 100x lepší.
No comments:
Post a Comment