Inverze v neděli zahalila Lisabon, což mi připomělo Prahu a krutou skutečnost, že odpoledne odlétám. Kristýně jsem slíbila přivézt Pastéis de Belém, vyrazili jsme tedy do té mlhy a v nejbližší pekárně je nakoupili ( i pro mě :-) ).
Petr mě varoval před "dochvilností" autobusů, vyrazili jsme tedy na zastávku se značným předstihem. Úplně zbytečně. Autobus jel na čas. Co ale "nejelo" na čas, bylo letadlo. Měla jsem z Lisabonu odlétat v 15:30, ale nakonec jsem odletěla po 18. hodině. V Praze jsem byla místo osmé hodiny v půl jedenácté.
TAP se při zpáteční jízdě moc nevytáhnul - k jídlu bylo jen pár sucharů a pár plátků pomeranče. Aspoň jsem si dala víno - narozdíl od mých spolucestujících, já mohla. Cestovala s námi početná grupa puberťáků. Patrně školní zájezd. Bylo to děsný. Jako bych se ocitla ve školním autobuse, navíc na velice lukrativním místě. Vždycky, když vidím nějakého problémového cestujícího a přeju si "ať si nesedne ke mně, prosím, ne ke mně", je jasné, že si sedne vedle mě. Takhle jsem seděla mezi dvěma štěbetajícími kluky, kteří mi kecali přímo před obličejem. Když jsem jim nabídla, aby si sedli vedle sebe, nechtěli :-(. Nebo mi jedna holčina furt strkala svý nohy mezi sedadla, tedy na mé opěrátko. Po vzepření se proti tomuto "fuseklovému teroru" se mi dívka pouze vysmála. K tomu se přidaly návaly horka (příznaky "rýmičky", kterou jsem chytla od Petra) ... prostě parádní let. Po těch třech hodinách letu jsem toho měla fakt dost a byla jsem ráda, že už jsme na Ruzyni.
Snažila jsem se co nejdřív vypadnout z letadla, ale portugalští tínejdří totálně zablokovali uličku. Najednou se za mnou ozve "Excuse me" - někdo chce projít. Říkám, že bych je ráda pustila, ale není kam, vždyť sami vidí ty lidi. Takže pokud neumí lítat, nikam se nedostanou. Po chvíli slyším slečnu, jak slovensky a velmi ostentativně komentuje můj "laxní" přístup. "Slečinka nepospíchá na vlak, ta se nebude nikam drát." Nuž tak jsem česky odpověděla, že teda drát se nikam nebudu, že jestli chtěj, tak je před sebe pustím a můžou se zkusit prorvat. Ještě jsem dodala, že jsou stejně zavřené dveře, takže to jejich rvaní nemá cenu. Jóó, příště by si měli hlídat pusu, protože je velká pravděpodobnost, že v letadle, co letí do Prahy, jim někdo bude rozumět. Slováci mě přelezli a samozřejmě, že se zasekli přede mnou. Pousmála jsem se. Komu není rady, tomu není pomoci. Nevím, proč tak zbytečně honili, stejně museli čekat na svá zavazadla.
Domu jsem se dopravila s máminou pomocí a nadopovaná acylpirinem rovnou ulehla do postele. Rýmička iz goin 2 kill me.
No comments:
Post a Comment