Markéta Pilátová: Žluté oči vedou domů

"Cestování je krásná věc, jenže člověk má mít místo tam, kde se narodil, místo, na němž by si vždycky mohl odložit svou hůl a ulehnout do čistě povlečené postele."

Už dlouho jsem se nezačetla do knížky, tak jako do této. Dostala jsem ji od kamarádky (díky, Katko) jako pozornost za poskytnutí střechy nad berlínským nebem. Zhltla jsem ji na jeden zátah. A to mám ráda, když mě knížka vtáhne a já, aby mi nic neuniklo, odkládám i základní lidské potřeby.

5 vypravěčů = 5 česko-brazilských osudů, které se navzájem proplétají. Ucelený děj nehledejte, v knížce se hrdinové spíše zamyšlení nad svými životy, než aby vyprávěli jeden velký konzistentí příběh.

If it is our destiny, we will meet again

Tak to byla ta nejhloupější věta, kterou jsem mohla říct. Jaká je šance, že se znovu potkáme? V Berlíně? I když, události posledních dní mě přesvědčují, že Berlín je jedna velká vesnice a o náhody tu není nouze.

Stalo se to tak před čtyřmi týdny. Koukala jsem u kamarádů na Fußball. Tuším, že hrálo Polsko proti Rusku. Po zápase jsem se mírně přiopitá rozloučila a vyrazila domů. Cestou jsem se zastavila u pouličních muzikanů, kteří hráli na Frankfurter Allee. Hráli moc pěkně. Poslouchám, vláčně se pohupuju do rytmu. Mezi posluchači byl i jeden docela zajímavej kluk, tak jsem se rozhodla prověřit funkčnost jedné balící techniky, to jest vyhledat oční kontakt a usmát se. Musím říct, že to funguje. Germán mě oslovil a nabídl lahváče (to teda nezní moc romanticky, ale ke koloritu Berlína to patří :)). Slovo dalo slovo a vyrazili jsme do jednoho friedrichshainského báru. Pak mě šel chlapec doprovodit na tramvaj, kde jsem na žádost o telefon pronesla tu osudnou větu. Tím jsem tenhle noční Spaß odsoudila k zániku.

Ale kdybych jó kór chtěla, možná bych ho našla na oficiálních webových stránkách berlínského dopravního podniku. Tam si totiž můžete podat inzerát a najít ztracený flirt. Jít tomu štěstíčku naproti. Přijde mi to jako dost dobrý nápad. Že by něco takového zrealizoval i Dopravní podnik hl. m. Prahy?

Pohodové odpoledne

Včera jsme byli na koncertě FM Belfast (mimochodem skvělá show), nebylo tedy divu, že po pořádném skákání a tancování jsem ranní hodinu nemčiny zaspala. Druhou - odpolední - hodinu jsem už nechtěla zazdít. Do tašky jsem si dala učebnici makroekonomie a namířila si to do školy. Ještě v tramvaji jsem byla pevně rozhodnutá navštívit tuhle vzdělávací instituci. Jenže cestou se bolest, kterou mi způsobovaly nově pořízené boty z blešáku, nedala vydržet. Takže, když nás tramvaj vyhodila před Rossmannem, protože nějaký pako blokovalo koleje, brala jsem to jako znamení, že si mám opatřit něco na ty rozedřené paty a na včasný příchod do školy kašlat.... A víte, jak to chodí, pak už bylo pozdě na to chodit na přednášku. Byla jsem ve městě a domů jet byla blbost. Rozhodla jsem se pro požitkářské odpoledne vyplněné nějakou tou kulturou.

V poledne jsem se odbyla polévkou, zamířila jsem si to tedy do fast food "risottárny" na pořádný oběd. Je kousek od mé fakulty, takže nelžu, když píšu, že jsem měla do školy opravdu namířeno. Podávají tu jen a jen risotto - denní nabídka se skládá z 6 jídel, plus jedna specialita. Ceny se pohybují v rozmezí 5,50 až 7,50 EUR. Obsluha je hrozně milá a svižně jí to odcejpá. Když si chcete dát rychlý a kvalitní oběd, tohle místo je dobrou volbou.

Ulice Berlína jsou polepené plakáty s ochlupeným dámským klínem. Když jsem nedaleko "risottárny" uviděla onen klín ve velkém, prostory galerie C/O Berlin, řekla jsem si, máš chuť na kultůru, půjdeš tedy očíhnout, kdo to ten Larry vlastně je.

Larry Clark je fotograf, jehož nejčastější objektem je americká mládež, které drogy ani sex nejsou cizí.