Seňor Chlumský

V plánu sepisovat a následně publikovat tátovy hlášky a zážitky s ním spojené mám už dlouho. Teprv teď jsem se k tomu dokopala. S pomocí mé kamarádky Zuzky - té totiž přijde můj táta hrozně vtipný, vždy se těší na nové příhody a všechno si pamatuje - se pokusím rozpomenout na všechny hlášky a průběžně je s těmi novými publikovat na blogu.

Malá ochutnávka:

"Jablko ničim nenahradíš. Je to jako mateřský mlíko."

Björk Guðmundsdóttir

Myslela jsem si, že Björk uslyšíme z islandských rádií ustavičně. Za celých 20 dní jsme ji slyšeli 2x. Je to divný, když je to jedna z mála Islanďanů, kteří se proslavili v cizině. Podle průvodce jsou totiž Islanďané velice hrdí na ty, kteří se proslaví za mořem.

Na Islandu jsme si stopli příjemnou paní, která si v autě pouštěla Björk. Ze začátku jsem si říkala: "Tohle, že je Björk?". Nesedělo mi to k ní - Björk jsem brala jako potrhlou ženskou, co zpívá na můj vkus až moc alternativně. To, co se linulo z přehrávače, bylo vážně dobrý. Po tomhle stopu jsem Björk přišla na chuť.

Jedna moje oblíbená:

Island

Před pár dny jsem přiletěla z Islandu. Myslím, že spousta lidí má přehnané představy o jeho krásách. I já je měla. Island byl pro mě v tomto ohledu zklamáním. Minulý rok jsem byla v Irsku a to mě uchvátilo mnohem víc. O našem zklamání jsme se bavili s jednou Američankou, která cestovala po Islandu na kole, a ta měla stejný názor - krása Islandu se přeceňuje. Třeba je to PR islandské vlády, že Island je božíhodová věc :) .

Co mě ovšem příjemně překvapilo byly ceny. Na Island jsem jela s tím, že tam budu dřít bídu s nouzí. Omyl. Např. velký jogurt tam pořídíte za 80 ISK, což je 12 Kč. Po zjištění, že Island je poměrně levný, jsme si občas nakoupili i lososa - velká fileta lososa stala kolem 800 ISK, tj. 120 Kč. V Čechách byste ho za takovou cenu a v takové kvalitě nesehnali.

Co je na Islandu drahé, tak to je půjčení auta nebo autobusové jízdenky. Ale když to vezmu kolem a kolem, Irsko je nesrovnatelně dražší.

Ach, ti turisti. Byli všude. Bylo jich tam snad víc než Islanďanů. Překvapilo mě, kolik mezi nimi bylo Čechů. Museli jsme si tedy dávat pozor na pusu, neb nám mohlo hodně lidí rozumět. Jak poznáte Čecha v cizině? S nadsázkou lze říci, že buď má na sobě Rejoice kalhoty nebo spí pod Jurkem :-) .

Cestovaní po Islandu nelituju, ale nebyla to prostě taková pecka, jakou jsem čekala. Některé věci mě ohromily - jako třeba papuchalkové na dosah ruky nebo lávová pole a místa nikoho a ničeho (samý prach, písek a láva) - ale vracet bych se už nemusela. Island done! Na pomyslné mapě světa si můžu tuto zemi termálních pramenů odškrtnout. Jsou dvě věci, které nemají na Islandu chybu a tady mi budou moc chybět - koupání v termálních bazénech a losos.

Více o cestě po Islandu najdete na cestovatelském blogu One Way Jotter.

20. 6. - 21. 6. 2009 / Návrat do Prahy

Brrr, čeká nás 21 hodinová cesta do Prahy. To se zas nevyspím a budu celá rozlámaná. Eva slíbí, že příště už poletíme, že mě nebude přemlouvat, ať jedeme busem.

Cesta je to dlouhá a úmorná. Do Prahy přijíždíme druhý den brzy ráno. Řidič nám slíbil, že zastaví i na Zličíně. Super, nepojedu přes celou Prahu.

Doma mě přivítá mňoukající kočka a nová lednička, starý Minsk to už nevydržel. Hodím rychle věci do pračky a šup do postele.

19. 6. 2009 / Návštěva katalánské sodovkárny

Dneska nás čeká návštěva katalánské sodovkárny Vichy a slavnostní oběd spojený s předáváním diplomů. Na oběd se všichni těšíme nejvíc, snad se konečně pořádně nadlábneme - jídlo v hotelu stojí za starou belu.

Autobus nás vyhodil před pěknými lázněmi. V zadní části lázeňského komplexu stojí sodovkárna, ve které by měla probíhat exkurze. Podnikem nás provázel moc fajn Španěl. Exkurze byla stručná a zajímavá - tak to má být. Jen tak pro zajímavost: voda nese jméno Vichy, stejně jako se jím chlubí francouzská společnost Vichy. V tom je ale kámen úrazu. Francouzská Vichy si pořídíla ochrannou známku pro zbytek Evropy, takže katalánská sodovkárna má smůlu a nemůže vyvážet do EU pod stejným jménem.

Čas slavnostního oběda. Mačkanici u švédských stolů vystřídal cinkot příborů. Všichni jedí a ani nedutají. Oběd byl vynikající. Tak dobré jídlo jsme nečekali. Po týdnu jsem se konečně pořádně najedla.

S plnými žaludky přebíráme španělské diplomy.

Odpoledne se jdeme naposledy vykoupat. Večer balíme a popíjíme sangrii.

18. 6. 2009 / Barcelona

Dneska mě čeká poslední den v Barceloně. Kdybych mohla, strávím tu klidně měsíc.

Vlak mě vyhodí na Plaza de Catalunya. Pešky se vydávám ke Casa Batlló, abych si ho vyfotila za příznivého světla. Po pár cvacích mizím v utrobách metra. Nefungujeme jim turniket, ne a ne se dostat na druhou stranu. Musím ho přeskočit, naštěstí mě nikdo nepokáral. Vystoupím na Vallcarce. Následuji značky směr Parc Güell. Co mě pobavilo, k vrcholu (k parku) vedou eskalátory. Svezu se, aspoň si zkrátím ten dlouhý kopec.

Následujích několik hodin trávím v Güellově parku. Snažím se něco vyfotit bez turistů, ale musím rezignovat, všude se to hemží lidmi. Na Banc de Trencadís mě americký pár poprosí o vyfocení. Máme oba Canony, což se stane námětem hovoru. Můj L-kový objektiv vyvolal otázku, zda jsem profesionální fotograf. Bohužel jim to musím vyvrátit. Po pár cvacích mi poděkují za profesionální fotky, že je to pro ně čest se nechat mnou vyfotit. Hrozně mě to potěšilo. A kdo ví, třeba ty fotky budou mít jednou cenu zlata :) .

Začínám mít velký hlad. Procházím se ulicemi čtvrti Grácia a pokukuji po příjemné restauraci. Úzké uličky, na sebe navazující náměstíčka a to vše bez turistů. Malebná zákoutí. Nádhera. Do hospody, do které jsem zapadla, jsem z hostů suverénně nejmladší. Je to příjemná restaurace, kde se v době obědů nekouří. Super. Vybírám si z denního menu paellu. Za chvíli přiběhne čísník, že už není. Druhou volbou jsou calamares v omáčce. Jsou prvotřídní. Mňam. K jídlu automaticky dostávám pečivo, nápoj a dezert dle výběru. Mám chuť na třešně, ale radši to nebudu pokoušet, když jsem do sebe nalila celé pivo. Dávám si melón. Luxusně mi ho nakrájeli. Celá tahle paráda mě stála jenom 8 EUR.

Pešky dojdu až k La Sagrada Família. U vchodu se rozmýšlím, zda má cenu platit vstup do chrámu za 9 EUR. Ale pak jsem si řekla, že za zdokumentování stavby (pro budoucí generace :) ) mi to stojí. Návštěva se vyplatila. Hlavně stála výstava, která se nachází v suterénu chrámu, osvětlí symboliku skrytou v celé stavbě. Až potom jsem pochopila, jak moc je to vymakaná budova a musela jsem se na některé detaily podívat znova.

Jsem pěkně unavená, klíží se mi oči. Zavrhuji návštěvu Parc de Joan Miró a na Barcelona-sants nasedám do vlaku. Ve vlaku se hádá máma s dcerou o to, zda je jiná holčička fea či bonita.

Po večeři - kterou jsem jen tak tak stihla - jdeme oslavovat = popíjet na pláž. Zde jsem byli svědky krádeže. Přiběhla za námi jedna Ruska, zda jsem neviděli někoho s baťohem. Chvíli nechala svůj batoh bez dozoru a už ho neměla. Pitomost, navíc, když měla v batohu životně důležitý inzulín. Bohužel jsme nikoho neviděli. Měli jsme však podezření na chlápka, co si k nám přisednul a bojoval o naši pozornost. Mezitím, co jsem se ho snažily s Bárou zbavit, jeho komplic ukradl Rusce batoh. Kuba se ho vydal hledat. Za pár minut se vrátili s batohem, zloději ho ve spěchu pohodili a sebrali jen peníze. Inzulín i kreditku tam nechali. Kuba je hrdina. Smutné je, že Kubovi poslední den v Barceloně ukradli tašku s foťákem, doklady i penězi :( .