Lisabon: den třetí

Dneska jsme prospali téměř celé dopoledne, ale ono to moc nevadilo, stejně pršelo.

Odpoledne jsme vyrazili do Pull&Bear outletu (nedaleko Petrova bydliště!). K vidění tam bylo konečně normální oblečení, a za rozumné ceny! Odnesla jsem si odtamtud bundu za necelých 20 ojro. Pak mi Petr v obchůdku přes ulici koupil rozkošné ponožky a nadkolenky. Já se mám. Ostatně, Petr je tu na mě móc hodný :-).

Po "nákupech" mě Petr zavedl na nejhezčí (a turistům skrytou) vyhlídku. Udělali jsme si procházku i na další vyhlídku, ale ta už byla moc turistická. Ta "Petrova" hraje prim. Pak jsme to prošli až na Baixu. Některé ulice se za ty 4 roky, co jsme tu byli poprvé, nezměnily. Jen streetart se obměnil.

Nebyli jsme si jisti, jak budou mít na Silvestra a na Nový rok otevřené obchody, tak jsme pro jistotu udělali velký nákup v největším obchodním centru na Iberském poloostrově. Je to fakt obří. Má to vlastní ulice a náměstí. Na jakýkoliv obchod si vzpomenete, je tam. Podívala jsem se jen do těch klasických, jakože povánoční slevy. V H&M slevili, ale oblečení = děs a hrůza. Páře se to už na ramínku, nekvalitní materiály, a navíc hnusný "design". S takovouhle budu za chvíli chodit nahá. Kolekce ve většině obchodů stojí za starou belu. Korunu tomu nasadila Zara s aktuálním tyrolským trendem. Nejbizarnější byly klobouky s pérama. Kam ten svět módy spěje?!

P.S. Henrique opět ukuchtil báječnou večeři. Mňamka. A takhle prý hodují furt. Petr si vybral dobré bydlení, tedy spolubydlící ;-).

Lisabon: den Petrových narozenin

Takhle si Petr asi narozeniny nepředstavoval. Z Čech si přivezl rýmičku a někde nad Portugalskem mu v letadle prasknul ušní bubínek. Musel tedy včera navštívit portugalské felčary. Na lisabonském ORL strávil dopoledne a část odpoledne. Já zatím tvrdla na bytě se čtyřma kočkama a jedním psem. A venku bylo zrovna tak krásně.

Kočičí obyvatelé

Místo dortu Petrovi nadělili antibiotika. Tak jsme aspoň uskutečnili Petrovo narozeninové přání jít se podívat do ocanária. Oceanárium se nachází na Oriente, v EXPO komplexu. Vstup je docela mastnej - studenta to vyjde na na 11 EUR. První patro nic moc, byli jsme vcelku zklamání, ale přízemí nám to vynahradilo. Zblízka vidět všechny ty mořský potvory - žraloky, rejnoky, hnusoryby (tak jsme pojmenovali jedny fakt vošklivý ryby), mořský koníky, chobotnice, svítící medůzy, ... - to fakt stálo za to.

Hnusoryba

Cestou na metro jsme se stavili v Pull&Bear, sice jsem si odnesla pár kousků, ale celkově mě nepotěšili. Přehršle hipsterských a 80´s kousků. Člověk, aby si na pěkné tričko najmul detektiva.

Večer jsme strávili ve společnosti Petrových kamarádů-Erasmáků. Pozn. málo chlastaj. V porovnání s nima jsem hrozná násoska. Já už do sebe klopila druhou skleničku a oni stále ucucávali tu první.

Když jsme přišli do bytu, tak se nás Henrique ptal, jak jsme se měli a dělal si (jak je jeho zvykem) z nás srandu. Tentokrát si vzal na paškál jen Petra a jeho chraplavý, skoro neslyšitelný hlas (důsledek rýmičky).

Lisabon: přílet

Diky Petrovi, ktery travi Erasmus v Portugalsku, jsem momentálně v Lisabonu. Ale nemuselo tomu tak být,  díky prochlastnaé noci. Den před mým odletem jsem pařila s kamarádkama. Ze začátku to vypadalo nevinně, takové vánoční posezení nad vínem.  Většina z nás nechtěla moc pít. Zuzka byla po očkování, Lucka byla nemocná, já druhý den odlítala a neměla ještě zabalíno. Jediná Dominika mohla "normálně" pít. Samozřejmě, že se to zvrhlo a jeden džbánek vína střídal další. Se Zuzkou jsem zodpovědně stihly metro, ale již nezdopovědně zapadly do místní herny. Tam jsme to rozjely. Poctivé panáky tuzemáku s colou, jukebox (do kterýho jsem naházela asi 2OO Kč!) = zábava, ale i kocovina. Netuším, jak a v kolik jsem se dostala domů, ale prej jsem se potkala ve dveřích s bráchou a byla jsem "společensky unavena" :-D. Ráno jsem se probudila s pěknou kocovinou. Snažila jsem se zmátořit ledovou srchou, ale moc to nepomohlo. Hrozný to bylo. Vyžehlit si věci, zabalit si kufr, dokoupit potřebné věci v supermarketu  a dopravit se na letiště. Nakonec jsem to zvládla a zdárně dojela na Ruzyň. Tam jsem si sedla a čekala na Petra, který byl v Praze na Vánoce a spolu se mnou se vracel do Lisabonu.

Na letišti nás odchytla redaktorka z Radiožurnálu, chtěla s námi udělat krátký rozhovor na téma "Znáte svoje práva v letecké dopravě?". Mně zrovna nebylo do zpěvu, tak to padlo to na Petra. Bohužel to nebyl poslední konatkt s médii. Za pár minut na nás mířila kamera Český televize a reportérka se mě ptá: "Můžu vám nabídnout leták o právech cestujících?" Strká mi to a já jsem hrozně zabržděná. Po trapném chvíli řeknu: "Ano, proč ne". Retard. Ale co byste chtěli od člověka s kocovinou!

Audio záznam s Petrem tu. Moc se teda nepředvedl :-D.
Video s mojí zpožděnou reakcí tu. Čas 00:47 - 00:50.

 

 V letadle jsem měla na mále, chvíli jsem si řikala, že asi využiju jejich sáček na airsickness. Ale můj žaludek se s tím nakonec vypořádal. S chutí jsem si dala i servírovaný meal. To bylo na letadlový poměry dost dobrý. Holt TAP Portugal není žádná nízkonákladovka.

Po příjezdu jsem se cítila celkem fit. Ale stejně jsem se těšila, až budeme u Petra na bytě. Netrvalo to dlouho, u Petra "doma" jsme byli za 25 minut.

Pokojík má hezký, celkem útulný a tak akorát velký. Navíc mu z pokoje vedou francouzská okna přímo na balkon. Jedinou nevýhodou (celého PT) je neexistence centrálního vytápění. Když je venku 10 stupňů, tak vevnitř je taky. Ale štěstí tu není taková zima  - oproti aktuálním teplotám v Čechách - takže si stačí oblíknout mikinu navíc.

Petrův domácí nám udělal večeři, což nám vytrhlo trn z paty, neměli jsme nakoupíno. Henrique (pan domácí) se podivoval, proč nepiju víno, tak jsem se "pochlubila" se svoji kocovinou. Chtěli jsme to brzo zalomit, ale dokopali jsme se do postelí (tedy - já do postele, Petr do spacáku) až v půl jedný. Doma by bylo půl druhý...